Už dlouhé roky se Arnošt Goldflam zajímá o to, co se stalo téměř před 117 lety v Polné a co poté následovalo. O hilsneriádě už přečetl několik knih a řadu dalších textů. Téma antisemitismu letos znovu vnese i do své divadelní práce.
Liberecké divadlo F. X. Šaldy teď v lednu oznámilo, že na konci dubna tam bude mít světovou premiéru vaše hra Ach ti Hilsnerové. Proč jste se do tohoto tématu pustil?
Musím vás upozornit, že tomu tak už není. Vlastně je to jinak, přeložilo se to. V prosinci zemřel umělecký šéf liberecké činohry Ivan Rajmont a místo něj přichází nový šéf. Já jsem byl také nemocen, a tak se věci maličko mění. Odložilo se to i z technických důvodů a také proto, že bych na tom textu ještě rád něco udělal. Uvede se to v letošním pozdním podzimu. Navíc jsem nakonec napsal úplně jinou hru, která se sice dotýká tématu antisemitismu, ale přímo o Hilsnerově případu nepojednává.
Arnošt Goldflam
|
Takže bude mít i jiný název?
Ano, bude se to patrně jmenovat jenom Achich.
A proč jste ten původní záměr opustil?
Původně jsem si myslel, že z toho vyjdu hodně. Víc, než jsem nakonec vyšel. Ve finále jsem se tím však nechal jen inspirovat. Impulz k tomu, abych se do toho pustil jinak, byl i ten, že pan Václav Šašek napsal o Hilsnerově aféře dvoudílnou televizní inscenaci.
Máte pravdu, ta má nyní předpremiéru v Polné.
Ano. Tak historicky věrohodně jako pan Šašek bych to já neudělal. Já to ani nemám moc rád, abych pracoval s historickou tematikou tak, aby odrážela realitu. Asi ani neumím napsat pořádnou historickou hru. Já radši píšu vymyšlené věci.
A hra Achich už je hotová?
V podstatě ano. Dokonce jsou částečně hotové dvě hry, poněvadž jsem napsal jednu a pak jsem ještě napsal jinou, na podobné téma. Takže všecko bude jinak.
S jihlavským Horáckým divadlem jste ještě nikdy nespolupracoval. Neschyluje se k něčemu?
Ono to většinou musí vyjít z toho divadla. Tedy pokud by měli zájem uvést nějakou moji hru. To já nemůžu iniciovat.
Vy jste se o polenský případ Anežky Hrůzové a Leopolda Hilsnera zajímal podrobněji?
Léta to sleduju. Přečetl jsem k tomu mnohé. Třeba knížky Jiřího Kovtuna a Bohumila Černého. Něco ještě i v samizdatu. Četl jsem i nějaké německé publikace. A v roce 1967 nebo 1968 byl výborný článek v Literárkách od Bohumila Hrabala, který tento případ rozebíral. Já už jsem jednou podobnou věc dramatizoval podle románu Správkař od spisovatele Bernarda Malamuda. Je to velmi silný příběh inspirovaný Bejlisovou aférou v Rusku, což byl podobný případ jako Hilsner. Byla z toho pěkná inscenace u Bezručů v Ostravě, v režii Martina Františáka.
Byl jste se někdy v Polné podívat na těch místech spojených s hilsneriádou?
Nebyl. Víc bych se tam asi nedověděl.
Proč podle vás ten případ stále láká některé lidi, že se fotí na místě vraždy, nechávají tam různé vzkazy? Jako naposledy třeba šéf ultrapravicové Národní demokracie Adam B. Bartoš, jejž pak policie obvinila kvůli protižidovskému textu za hanobení národa, rasy a podněcování k nenávisti.
Já to vím. Tady je latentní antisemitismus a xenofobie. Bartoš vydává i seznamy Židů, taky jsem se tam našel. Láká i to, že součástí legendy je, že došlo k záhadné vraždě. Pro některé lidi je pikantní to, do čeho nevidí. Taky je atraktivní fakt, že někteří lidi se liší. Přitahuje je to. Taky zdánlivá tajná společenství, co kují pikle. To je a bude vždycky atraktivní. Když si vzpomeneme na první republiku, na Huga Hasse i Karla Poláčka, tak tam částečně docházelo až k jakési asimilaci, k splynutí. Nicméně pak přišel Hitler, druhá světová válka, čeští antisemité, nacionalisté a všechno se zase vrátilo zpátky.
Když pomineme ten Bartošův seznam, otírá se o vás někdy někdo kvůli tomu, že jste z židovské rodiny?
Ale jo, to je folklor, to se stává.
Berete to s nadhledem?
No tak co já můžu s tím dělat? Oni to většinou člověku neřeknou přímo. Ale znám to dobře.
Nakonec ještě malou odbočku. Jednou jste napsal, že váš tatínek inženýr Otto Goldflam měl osm sourozenců, kteří vesměs i se svými rodinami zahynuli za války v koncentračních táborech. Váš otec a několik jeho bratrů však válku přežili. Byli vypravení takzvaným Nisko transportem do koncentračního tábora v Polsku, pak zahnáni přes hranice do tehdejšího Sovětského svazu a tam posléze zařazeni do československé jednotky pod velením generála Ludvíka Svobody. Ten se narodil na Vysočině, třicet kilometrů od Polné, v Hroznatíně. Jak tatínek na Svobodu vzpomínal?
On to byl kuriózní příběh. V té jednotce byli čtyři bratři Goldflamové. Tolik bratrů z jiné rodiny tam nebylo. Druhá věc je, že můj tata byl přímo podřízen Otakaru Jarošovi, jak jsou dnes po něm pojmenované ulice. Na samotného Svobodu nevzpomínal špatně. Říkal, že byl možná trošku moc autoritativní. Taky malinko musel podléhat sovětským impulzům. Tata říkal, že na Sokolovu nebo v dukelské operaci se moc nemohli ani bránit. Nahnali je tam jako předvoj. Ale přežil to, naštěstí.
