Právě svých pocitů si váží mnohem víc než sportovního výkonu. „Našla jsem zase sama sebe,“ raduje se.
Když putovala po západním pobřeží Spojených států amerických, procházela vyprahlou pouští i náročným horským terénem a potýkala se s úmorným vedrem i dvacetistupňovými mrazy. Plnila si velký sen, který v hlavě nosila už pěkných pár let.
Jenže odvahu proměnit ho v realitu našla až ve chvíli, kdy chtěla začít úplně novou kapitolu svého života. „Prostě jsem cítila, že tohle mi může pomoct,“ vyznává se Monika.
Co se s ní v posledních dvou letech dělo, věděli jen její blízcí. Když předloni v létě úspěšně završila studium žurnalistiky, vysoká štíhlá tmavovláska jako vždy zářila a usmívala se na všechny strany. Snad nikoho by tehdy nenapadlo, že se už brzy změní v pobledlou smutnou pacientku, mučenou nevolnostmi, bolestmi hlavy, břicha a hlavně - neustálými průjmy. A že bude s obavami vyhlížet, jak krutou diagnózu jí lékaři nakonec stanoví.
„Problémy se pořád stupňovaly a já už byla ze všeho opravdu hodně unavená. Snad nejhorší bylo, že jsem se začala bát chodit ven, cestovat, protože člověk nevěděl, co se kdy stane. Třeba jet někam autobusem pro mě v té době bylo naprosto nereálné, nepředstavitelné. Vypěstovala jsem si tím úplný blok,“ odkrývá své trápení.
Uzavřít se doma ovšem nechtěla, proto se snažila dál chodit do práce, aspoň maličko fungovat…
Za zdravotními problémy stála alergie
Tyhle týdny jí dávaly zabrat dvojnásob. Zvlášť když se v souvislosti s jejími potížemi začalo mluvit například o Crohnově chorobě, chronickém zánětu trávicího ústrojí, který se často nedaří vyléčit úplně.
„Než jsem se dověděla, co mi skutečně je, chvíli trvalo. Diagnostika není úplně jednoduchá. Bylo potřeba udělat spoustu testů, než se vyloučil Crohn a podobné nemoci. A než mi řekli, že trpím alergií na lepek, mléko a sóju,“ říká Monika.
Mezitím měla čas přemýšlet nad tím, kde všechno zlé začalo. I když příliš dumat ani nemusela.
„Věnovala jsem se práci v médiích, která mě bavila, byla jsem hodně aktivní. Jenže jsem vůbec neposlouchala svoje tělo a neměla žádnou životosprávu. Nejedla jsem, když jsem měla hlad, byla jsem pořád v obrovském stresu. Neuměla jsem se zklidnit, odpočívat. Proto jsem přesvědčená, že si za ty problémy z velké části můžu sama,“ přiznává bez váhání.
Teď jí najednou nezbývalo než se svému tělu podřídit. Rázem nemohla jíst spoustu věcí, které si ráda dopřávala.
„Ze začátku jsem se s tím nemohla srovnat. Ale postupně jsem si jídelníček začala upravovat podle sebe a všechno se lepšilo. A pak mě napadlo, že by jako psychická vzpruha i změna životního stylu mohla zafungovat moje vysněná cesta. Byla jsem sice ještě slabá, shodila dost kil, ale chtěla jsem to aspoň zkusit,“ vypráví.
Na konci loňského roku proto absolvovala zátěžový test, 700kilometrový hike - jak se extrémním dálkovým pochodům říká - ve Španělsku. „Nikdo tenkrát nevěděl, že je to pouze příprava na Ameriku. Mysleli si, že tohle byl můj sen. Jen já měla jasno, že půjdu na Pacifickou hřebenovku,“ konstatuje Monika.
Aby se cítila jistější, nadále se pečlivě připravovala. Absolvovala dokonce i kurz přežití v divočině. „A po okolí Nového Města jsem chodila s batohem,“ usmívá se.
Dál ji posouvala i bolest
Když pak letos v červnu vyrazila do zámoří, užívala si každý okamžik. „Důležité pro mě bylo už jen to, že jsem si všechno zařídila, že jsem nastoupila do letadla a zvládla cestu, i když se létat bojím. A že jsem uviděla značku ‚svého‘ trailu. To byla z mého pohledu výhra,“ podotýká při vzpomínce na okamžik, kdy stanula na začátku svého putování americkými státy Kalifornie, Oregon a Washington - a hlavně velkého pětiměsíčního dobrodružství.
První desítky kilometrů náročné výpravy neabsolvovala sama. „Přijela jsem s klučinou, který se o zdolání téhle trasy pokoušel už podruhé. Jenže brzy jsme se rozdělili, protože dal přednost jiným prioritám a odjel. Zůstala jsem sama, což bylo psychicky dost náročné. Ale já trailu věřila a učila se věřit také sama sobě,“ vykládá Monika. Zdeptat se nesměla nechat pouštní výhní ani přibývajícími puchýři. „I bolest mě paradoxně posouvala dál,“ doplňuje.
Přesto přišly chvíle, kdy váhala, jestli udělala dobře. „Nějakou větší nebo menší krizí jsem si procházela každý den. Trail jsem zároveň milovala i nesnášela. Asi nejhůř mi bylo v horách, ve čtyřech tisících metrech, když mě zastihla sněhová bouře. Měla jsem omrzliny, všude to klouzalo a já si ošklivě potloukla koleno. To jsem musela hodně zabojovat, abych se nevzdala. Naštěstí člověk ještě dokáže hodně, i když si myslí, že už vůbec nemůže,“ zdůrazňuje.
Vyrovnat se musela i s tím, že do sprchy nebo k pračce se dostane pouze ve chvílích, kdy opustí hřebenovku a vydá se stopem do nejbližšího města. „Ze začátku bylo nepříjemné, že sedáte do auta k někomu cizímu v oblečení, které na sobě máte už týden. Ale řidiči jsou na hikery zvyklí, nikdo si nestěžoval,“ připomíná se smíchem okamžiky, kdy se na skok vracela do civilizovaného světa, aby doplnila zásoby a našla si veřejnou prádelnu a sprchy.
Při setkání s šelmami se hodil kurz přežití
Postupně se naprostou rutinou stalo večerní nafukování karimatky nebo stavění stanu. Už tolik nevnímala ani náklad na zádech, jenž vážil mezi dvanácti a dvaceti kilogramy.
„Táhla jsem o hodně víc kilo než ostatní, protože třeba instantní jídlo jsem kvůli své alergii nemohla. Ale postupně, jak se můj stav lepšil, jsem mohla jíst víc a víc věcí. Luxusní pak byl čtvereček čokolády, který jsem si jednou dala, aniž by se cokoliv stalo,“ vybavuje si.
Na cestě si našla spoustu přátel, s některými z nich už je dokonce domluvená, že za ní přijedou na návštěvu do Česka. A do paměti si vryla celou řadu nezapomenutelných momentů.
„Já vždycky milovala vesmír, dokonce jsem chtěla být astronautka. A teď jsem si mohla večer uprostřed pustiny, kde tmu nerušilo světlo z měst, lehnout do spacáku a dívat se na hvězdy. Zdálo se mi, že si na ně skoro můžu sáhnout, až se mi tajil dech,“ povídá.
Blízko však bylo i nebezpečí. Například když potkávala divoké šelmy, které předtím znala jen ze zoologických zahrad a televize.
„Z dálky jsem viděla medvědí rodinku nebo vlky, ale horší byla dvě setkání s pumou. Hlavně když jsem ji zahlédla už za tmy. Tam se mi hodily poznatky z kurzu přežití. Věděla jsem, že nesmím utíkat a zmatkovat. Měla jsem výhodu, že jsem vysoká a že jsem nesla velký batoh. Snažila jsem se udělat co možná největší, aby si na mě netroufla,“ popisuje Monika.
Půlka úspěchu patří rodičům
Na vlastní kůži si potom ověřila starou pravdu, že čím víc se blížíte k cíli, tím se jde hůř.
„Nejnáročnější byly poslední tři týdny. Cíl byl tak blízko - a přitom pořád tak daleko. Byla jsem neskutečně unavená, ale v těch chvílích mě na dálku táhli moji rodiče. Jsem jim moc vděčná i za to, že se mi trail nesnažili vůbec rozmlouvat. A že mi na konci cesty po skypu pořád opakovali, ať nic nevzdávám. I když se o mě hrozně báli, byli naprosto úžasní. Minimálně půlka hřebenovky je jejich,“ váží si podpory od svých nejbližších.
Zpátky domů se tak mohla vydat spokojená a vyrovnaná. „A buclatější!“ směje se.
„Všichni si mysleli, že hodně shodím, ale já naopak přibrala. Navíc jsem si pořádně rozšlápla nohy. Když jsem odjížděla, stačily mi boty devětatřicítky, a po návratu jsem potřebovala skoro dvaačtyřicítky. Ale to se zase srovná,“ neláme si hlavu.
„Nejdůležitější je pro mě vnitřní změna: předtím jsem byla utrápená, teď jsem šťastná,“ přibližuje své pocity.
Nezapomenutelný byl i návrat do Nového Města. „Bylo ještě krásnější než kdy jindy. Mám to tady hrozně ráda. Nemyslím jen svoje rodiště, ale celou Vysočinu,“ vyznává se.
„A co od příjezdu dělám? Užívám si každý den a těším se na všechno, co přijde. A je úplně jedno, jestli se vrátím do médií, nebo začnu pracovat třeba s dětmi, což mě hodně láká. Hlavně že už jsem to zase já,“ září spokojeností.
