„Jmenuji se Ernst Czeloth. Narodil jsem se v roce 1943 ve Vranově nad Dyjí na současné adrese Znojemská ulice číslo 14. Moji rodiče byli sedláci,“ začíná své vyprávění.
Jeho otec se věnoval i povoznictví, jezdil s koňmi do Znojma a do Šumné. Maminka byla v domácnosti. „Záhy po sňatku převzala hospodářství, protože otec musel narukovat do války. Sloužil u protiletecké obrany. Byl německé národnosti, šel tedy do wehrmachtu. Nevstoupil do žádné z politických stran, které se v té době vyprofilovaly.“
Czelothova matka pocházela ze selské rodiny z nedalekých Milíčovic. Dodnes to stavení existuje, je to hospoda při hlavní silnici směrem na Znojmo. Otec byl z rodu Czelothů, jeho pradědeček býval vranovským starostou.
„Zasloužil se například o zpevnění a první vyasfaltování známých serpentin, nechal taky postavit jeden z místních mostů přes řeku Dyji. Dodnes je na vranovském hřbitově jeho pomník. Někdo cizí ho udržuje. Teta bydlela v Zadních Hamrech, v části Vranova.“ V roce 1930 při sčítání lidu bylo ve Vranově nad Dyjí 1 676 obyvatel, z toho 1 023 Němců.
Věřili, že se za dva dny vrátí. Přijeli po 47 letech na návštěvu
Na samém konci války Czelothův otec sloužil u protiletecké obrany doma ve Vranově. „Když 7. května 1945 Němci slyšeli, že je válka prohraná, můj otec se domluvil s kamarádem a přešli hranice do Fellingu, nejbližší rakouské vesnice. Tam si otec pronajal hospodářství. Moje matka zůstávala ve Vranově s pomocníkem v hospodářství a vyčkávali, jak se situace vyvine.“
Svatební fotografie Czelothových rodičů z února 1939.
23. května 1945 v 11 hodin se museli Němci shromáždit u morového sloupu na náměstí. Tak to bylo vybubnováno i s informací, že kdo nepřijde, bude zastřelen. A že všichni musejí do 24 hodin opustit zemi. Nesměli si brát cenné věci, zlato ani peníze, jen menší příruční zavazadlo. Existovala drobná výjimka...
„Sedláci a zaměstnanci vranovské elektrárny byli vyjmenováni na vyhlášce, přibité na dveřích úřadu. Aby sedláci sklidili úrodu, zaškolili české pracovníky. A ještě měsíc zůstali ve Vranově. Slíbili jim výhody, že si budou moci vzít víc věcí. Nebylo to splněno, možná částečně.“
Czelothovi sice měli hospodářství, ale stejně nastala situace, kdy seděli u oběda, kdosi přišel a řekl: Do dvou hodin odejděte! „Maminka si nebrala nic, věřila, že se ještě vrátí za dva tři dny. Ale vrátila se až v roce 1992 na návštěvu.“
Mladí partizánští zlatokopové vyrabovali domy a zase odešli
Stovky let žili ve Vranově vedle sebe Moravané českého a německého jazyka, byla tam smíšená manželství. Češi a Němci jako dva oddělené etnické moderní národy vznikli podle znojemského historika Jiřího Kacetla až v polovině 19. století.
„V květnu 1945 se podle mých zjištění objevili partyzáni, mladí muži. Nebyli to místní, kdo Němce vyháněl, nepodíleli se na excesech. Šlo o těžko identifikovatelné cizí lidi. Říkalo se jim zlatokopové. Vyrabovali a odešli,“ podotýká Czeloth.
Jeho rodina zůstala rok ve Fellingu. Z Vranova tam přišlo 800 lidí. Až moc na tak malou obec. Chybělo místo a potraviny. „Třeba třicet lidí spalo v jednom domě na půdě. Někteří zkoušeli přejít hranici zpátky a vzít si v původním domově jídlo. Když byli odhaleni, zbili je.“
V Rakousku byla sovětská okupační zóna, její velení sídlilo i na zámku v sousedním Riegersburgu. Sověti byli Čechy požádáni, aby Němce odsunuli dál z Fellingu. Putovali do Melku, kde byl jeden z řady sběrných táborů. Odtud byly organizovány transportní vlaky do různých míst v Německu. Celkem byly odsunuty přes tři miliony lidí.
Třikrát je z hranic vrátili, do Německa se dostali až napočtvrté
„Z nich šel milion do Bavorska a 350 tisíc do Bádenska–Württemberska. V Německu to byl problém, nevítali nás tam. A nálady proti sudetským Němcům byly taky v Rakousku. Bylo štěstí, že jsme měli otcovy příbuzné ve Vídni, naše rodina tak do Melku nemusela.“
Otec ve Vídni zemřel v roce 1949 - v pětatřiceti letech. Czeloth říká, že na následky válečných útrap, víc to rozvádět nechce. „Zároveň se tam ve stejném roce narodil můj bratr. Maminčini příbuzní v té době byli v německém Bádensku–Württembersku, chtěla za nimi. Jenže nemohla oficiálně přejít hranice. Nacházela se v sovětské zóně.“
Rodný dům matky Ernsta Czelotha v Milíčovicích. Vlevo fotografie z roku 1943, vpravo dnešní podoba.
Načerno to zkoušela vícekrát, třikrát ji i s dětmi poslali zpět do Vídně. Počtvrté to vyšlo. V Německu doputovala k příbuzným ke Stuttgartu, kde byla její matka se dvěma sestrami. „Babička měla málo místa, žila u ní jen maminka s mým mladším bratrem. Já šel na výchovu k tetě. Byla moc hodná.“
Jeho matka pracovala ve slévárně, asi čtyři kilometry od místa, kde malý Ernst s tetou žil. Vždycky večer za ní běžel, když šla z práce. Tak to šlo několik let. Matka šetřila, aby mohli mít vlastní bydlení. Objevil se developer a nabídl, že postaví domek. Museli dopředu zaplatit zálohu. Byl to podvodník, zmizel i s těžce vydobytými úsporami.
„Maminka začínala znovu. Po několika letech se to podařilo. U Stuttgartu jsme si nechali v roce 1958 postavit řadovku.“ V patnácti letech měl konečně pořádný domov.
Návrat jim po letech znechutili nepříjemní vranovští policisté
Poprvé se s maminkou, která už se znovu nevdala, podíval do Vranova v roce 1992. „Přijížděli jsme shora, maminka chtěla zastavit na vyhlídce v serpentinách a podívat se na zámek a údolí. Bratr ji vyložil a jel dál. Byl teplý den, chtěl zaparkovat ve stínu. Hned se objevili policisti. Viděli cizí značku a řekli, že tam stát nemůže. Byli nepříjemní.“
Pokutu žádali v korunách, které ale Czelothovi neměli. Odebrali jim pas ke kontrole. Rodina nakonec sehnala české peníze ve stánku u zámku a zaplatila. „Mezitím přišla maminka, byla rozčilená. Snad nás nezavřou, pořád opakovala. Bratr prohlásil: tady jsem naposledy. Maminka se těšila celý život na návrat a dopadlo to rozpačitě.“
Z Ernsta Czelotha se postupem času stal organizátor setkání bývalých Vranováků. Dřív pracoval jako kontrolor supermarketů, teď už je v důchodu. Letos s manželkou oslavil 50 let od svatby, má syna. Čím je starší, tím víc hledá svoje kořeny. Jako mladého ho nějaké Československo nezajímalo.
„Lidé mají strach, že by sudetští Němci chtěli zpátky svůj majetek. Není to tak. Jen chtějí vědět, jak vypadá místo, kde se narodili, kde žili, chtějí mít aspoň fotku na památku. A letos to taky na jaře veřejně deklarovali ti, kteří jsou organizovaní v Sudetoněmeckém landsmanschaftu. Že už si nečiní žádné majetkové nároky. To je zásadní.“
Často si telefonuje se synem iniciátora stavby přehrady
Když má charakterizovat, kdo vlastně byli sudetští Němci, bere si k ruce papíry tohoto krajanského sdružení a cituje z něj základní charakteristiku. „Sudetští Němci přišli do Čech a na Moravu hluboko ve středověku, byli pozváni, aby osidlovali pohraničí nebo aby vypomohli například v dolech. Postupně v místech, kde se usadili, což byly taky dva jazykové ostrovy (včetně Jihlavy - pozn. red.) a dále Praha, vytvořili kvetoucí kulturní krajinu.“
Z Vranova pocházel rovněž iniciátor stavby zdejší přehrady Ferdinand Schmidt. Vzniklo dílo, které dávalo energii regionu, dnes je to zásobárna pitné vody pro Znojemsko a Třebíčsko i vyhledávaná rekreační oblast.
Schmidtův syn, který už je velmi starý, žije dodnes v Německu. S Ernstem Czelothem si často telefonuje. „Jeho otec zemřel na počátku války v roce 1941. Je rád, že to všechno táta nemusel prožít.“
Mělo by se umět odpouštět, nebyly to činy nás, ale našich otců
A jak Czeloth sám pro sebe hodnotí vinu Němců na válečném konfliktu? Byl se podívat v některém koncentračním táboře? Vyrovnaným hlasem odpovídá, že v tomto případě nevolí slovo my, ale ti Němci, protože se narodil až v roce 1943. Byl velmi malý, když válka končila.
„Rusové, Poláci, Češi - těm všem a dalším Němci způsobili mnoho bolesti. Ke svým činům se pak přihlásili. V roce 1970 jel Willi Brandt (západoněmecký kancléř - pozn. red.) na návštěvu Varšavy. U hrobu neznámého vojína položil věnec, a když upravoval stuhy, poklekl k němu. Požádal tak o odpuštění. Bylo to důležitější gesto než tisíc slov,“ říká.
V roce 1963 podle něj mluvčí sudetoněmeckého landsmaschaftu požádal český národ o prominutí. „Jen to československá vláda nikdy doma netlumočila,“ tvrdí Czeloth.
„Na jednu stranu by se nemělo zapomenout na to špatné, na bolest. Ale na druhou by se mělo umět po těch dlouhých letech také odpouštět. Nikdo z nás nemůže za to, co se za války a krátce po ní dělo. Nebyly to činy nás, ale našich otců.“
