Je jí sedmnáct let. Za sebou však má příběh, kteří někteří neprožijí za celý život. I když je sama prakticky ještě dítě, musí se starat už o dvě vlastní, staršímu synovi jsou dnes tři roky. Navíc je sama, s partnerem nežije.
„Přítel mě mlátil. Stačilo málo, aby se rozzuřil a vztek si vybil na mně,“ popisuje dívka, která dnes žije ve Výchovném ústavu v Černovicích na Pelhřimovsku. Její jméno z bezpečnostních i zákonných důvodů vedení zařízení nesděluje.
Mladou ženu partner fyzicky týral i přesto, že spolu měli malého syna a na cestě bylo druhé dítě. „Vydržela jsem to asi dva roky, pak jsem se začala bát o život,“ vzpomíná dál sedmnáctiletá dívka, která v sobě nakonec přece jen našla odvahu a od trýznitele odešla.
Do nedávné doby spolu komunikovali. Sliboval, že se vyhrocené situace už nebudou opakovat, ale mladičké matce dosavadní zkušenosti stačily na to, aby věděla, že znovu si strachem projít nechce.
„Tenkrát jsem neměla kam jít, a tak jsem ráda, že jsem skončila tady. V ústavu si vzájemně pomáháme,“ popisuje.
Rodiče spolužáků mladou maminku ve třídě nechtěli
„Přišla k nám s podlitinami, takřka vůbec nemluvila. Její dnes již skoro tříletý syn byl sociálně plachý a navenek nekomunikoval,“ vzpomíná ředitel ústavu Josef Michálek.
Výchovný ústav v Černovicích se specializuje na nastávající matky ve věku od patnácti do osmnácti let. Některé z nich využívají možnosti a v ústavu dobrovolně zůstávají do doby, než dokončí studia. V zařízení mají potřebné zázemí pro to, aby se uměly o dítě samy postarat.
Z vyprávění ředitele Michálka je dobře patrné, že jsou dívky často vystavované předsudkům zvenčí. Příkladem za všechny je žačka základní školy, která na popud rodičů spolužáků musela do školy přestat docházet. Nelíbilo se jim, že má už sama dítě, a brali ji jako špatný příklad pro své děti.
„Vyžádali jsme si individuální vzdělávací plán. Díky tomu, že disponujeme i odborným personálem, mohla studovat tady,“ upřesňuje Michálek.
Ústav nabízí možnost odborného učiliště dvouletých oborů.
Každá dívka v ústavu má možnost navštěvovat svou rodinu. V lepších případech, kdy pracovníci usoudí, že její život nabírá správný směr, navážou spolupráci s rodinami a dotyčnou pošlou zpět do takzvaného přechodného ubytování.
Rodiče jedné z dívek si přišli jen pro porodné
„V těch smutnějších případech dojde k recidivě. Měli jsme zde dívku, kterou si vzala k sobě domů její matka. Jenže holka přechod neustála a vrátila se zpět k drogám. Matka nás tedy kontaktovala, abychom si ji opět převzali do své péče a stabilizovali ji,“ popisuje Michálek.
Ostatně zhruba osmdesát procent dívek, které projdou černovickým zařízením, má s drogami zkušenosti. „A asi deset procent s tím vnitřně stále bojuje,“ odhaduje Michálek.
Některé ze svěřenkyň se ale nemají kam vracet. Jsou sirotky anebo se jich rodiče zřekli.
„Stalo se nám, že se za jednou z holek přijeli podívat rodiče po tom, co se jí oficiálně zřekli. To by byl hezký konec, nebýt toho, že se tak stalo až potom, co dívka dostala porodné. Krátká návštěva stačila k tomu, aby odjeli domů i s jejími penězi,“ líčí vypočítavost některých příbuzných Michálek.
Vedení ústavu je v tomto směru bezradné - mohou dívce jen doporučit, aby si získané peníze ponechala pro sebe a pro potřeby svého dítěte. Nic víc.
I když se vedení a pracovníci ústavu snaží dívkám pomoci a nasměrovat je k běžnějšímu stylu života, ne vždy se to podaří. Některé ze svěřenkyň se vrátí zpět k tomu, jak žily před příchodem do Černovic.
„Nemůžeme to bohužel ovlivnit, my můžeme dívkám jen ukázat, že to jde i jinak, a navést je na správnou cestu. Jestli ale po ní půjdou i nadále, je už jen v jejich rukou,“ dodává ředitel ústavu.
