Deset let jste byl v brněnském Národním divadle a pak se přesunul na pražské Vinohrady. Momentálně jste už čtvrtým rokem členem Divadla Na Zábradlí. Jak jste se v Praze zabydlel?
Naprosto bez problémů. Praha je zdroj energie, magické město a centrum všeho dění. Líbí se mi její rozmanitost a kulturní kořeny. Trpělivě snáším její povýšenost i těžkopádnost v cestě za změnami. Praha je zkrátka taková láska se vším všudy. Na druhou stranu jsem typ, který by se zakořenil asi všude. Minulý rok jsme s divadlem hostovali v New Yorku, o kterém spousta lidí tvrdí, že je hlučný, snobsky přeplněný a stresující. Mně se tam líbilo a dovedu si představit, že bych tam v pohodě dokázal nějakou dobu vegetovat.
Brno ale ve vašem životě hrálo zásadní roli – dostal jste tu nejenom první herecké příležitosti na velké scéně, ale taky našel životní partnerku.
Je to tak. S Lucií jsem se dal dohromady v divadle, kde se mnou hrály její dvě, tehdy malé děti. Z osamělého vlka se tak během krátké doby stala hlava velké smečky. Pro někoho změna jako blázen, pro mě přirozená věc. Byl jsem mladý, silný a hlavně zamilovaný. A šťastný, že jsme se ještě rozrostli – k Dominickovi a Vendule totiž přibyl ještě Matyáš Roderick, kterému je dneska jedenáct let.
Všechny vaše děti se motají kolem divadla?
Vlastně ano. Dominick vystudoval stejně jako já brněnskou JAMU a v současnosti je v angažmá ve vinohradském divadle. Vendula vystudovala produkci a umělecky se začal rozkoukávat i ten nejmladší. Ale to je spíš náhoda – kdysi moje herecká kolegyně sháněla do jedné detektivky neokoukané dítě, které by na ni bylo zvyklé, a požádala nás, abychom jim Matyáše půjčili. A hned dva týdny nato mu přišla další nabídka – tentokrát do televizního seriálu Čtvrtá hvězda, kde si zahrál s partou herců z Dejvického divadla. No zahrál, objevil se tam coby malý, brýlatý a špatně mluvící chlapeček. Dobrej start, ne? Myslím, že přijde čas, kdy na těch pár minut bude balit holky.
Celé znění rozhovoru si přečtěte v aktuální ŽaŽ, která je právě v prodeji. Jen za 35 Kč!
