Patříte k ženám, které vyloženě klamou tělem – šedesátku bych vám nehádala ani náhodou. Jak jste ji přijala?
A víte, že docela normálně? Co se čísel týká, prožívala jsem velkou krizi, když mi končila dvacítka – tehdy jsem měla pocit, že to nejlepší mám za sebou, že něco končí. Od té doby čísla neřeším, spíš se soustředím na pocity. Jistě, podle data narození jsem už starší ročník, ale daleko podstatnější pro mě je, že si připadám spokojená a naplněná. Ono je to ale hodně dané tím, v jakém prostředí se pohybuju – u divadla věk nikdo moc neprožívá. Herci jsou svobodomyslní a otevření. Na svět se dívají úplně jinýma očima než ostatní. Já si pořád připadám jako mladá duše. Mám chuť zkoušet nové věci a poslouchám to děvčátko uvnitř sebe.
Takže žádný úbytek energie, žádná snaha zpomalit?
To v mém případě opravdu nehrozí, protože jsem odjakživa hyperaktivní. Když chci zpomalit, musím vyloženě zapojit mozek a soustředit se na to. Jinak jedu od rána do večera jako tryskomyš. Jsem naučená, že den se musí využít. Lelkovat samozřejmě taky umím, ale nevyhledávám to.
Zmínila jste, že ráda zkoušíte nové věci. Co jste v poslední době sama pro sebe objevila?
Třeba jsem začala pravidelně chodit do posilovny. Kolega, herec Zdeněk Vencl, je zároveň trenér, tak jsme se domluvili, že si mě vezme na starost. Už jsme měli několik společných hodin a bylo to skvělé. Sport mám ráda, jako malá jsem chodila na gymnastiku, hrála fotbal, byla pořád v pohybu. Tělo si to pamatuje, jen se mu to musí připomenout. Stejně jako hlavě fakt, že k nám ženám patří ženskost.
Vy na tu svoji zapomínáte, že si ji musíte připomínat?
Řekněme, že se k ní pořád propracovávám. Hodně mi v tom pomohla televizní soutěž StarDance, ve které jsem kdysi tančila, a taky se učím od své čtyřiadvacetileté dcery. Ještě před pár lety by se téměř nemohlo stát, že byste mě potkala v sukni nebo šatech. K oblékání jsem neměla vztah a nejraději chodila v džínách a tričku. Dneska už mám ve skříni několik šatů, a dokonce i boty na podpatku. Líbí se mi cítit se a vypadat jako žena. Někdy dokonce jako prudce elegantní… Musím se smát, když si vzpomenu, že jsem v dětství byla nespokojená s tím, že jsem se nenarodila jako kluk.
Co se vám na tom, že jste holka, nelíbilo?
Být kluk mi připadalo jednodušší. Kluci se nepomlouvali, rovnou se poprali. Celá jejich existence mi připadala svobodnější, méně komplikovaná. Vyrůstala jsem s nimi, lezla perfektně po stromech, hrála už zmiňovaný fotbal. Taky jsem doma měla spartánskou výchovu, žádná princezna. Holčičí parádění a štěbetání mi bylo cizí. Jako holka jsem si tudíž připadala vnitřně křehká a nejistá. Nešlo o to, že bych měla nízké sebevědomí nebo se trápila tím, jak vypadám, ale bylo mi to dlouho tak nějak jedno. Vzpomínám si, že v páté třídě mě tatínek přistihl, že do školy chodím v teplákách, ve kterých jdu pak ven. Zdálo se mi lepší být připravená a neztrácet čas převlékáním.
Žena často naplno rozkvete, když se zamiluje.
To jsem taky určitě rozkvetla, láska je zázračná. Asi jsem dříve neměla toho správného muže, který by mě na rukou nosil… Ale vážně, s bývalým manželem jsme byli mladí a dělali jsme, co jsme uměli. Měla jsem dobré dvacetileté manželství a to je docela výkon. Není to jen náhoda. Až posledních deset let, co žiju s Ondrou, si ale uvědomuju, že existují rozdíly. Zjišťuju, jak je mužská pozornost příjemná a povznášející. Jak je hezké, když vás druhý ocení a vidíte mu na očích, že vás opravdu vnímá jako ženu, objekt svého zájmu… Vlastně stačí málo a cítíte se jako v nebi. Takhle jsem to předtím neznala nebo jsem na to už zapomněla. Když vztah začíná, tak se dotyční samozřejmě snaží, ale pak to jiskření někam vyprchá. Žena se stane hospodyní, posouvačkou děje, organizátorkou rodinného života. Řeší děti, co do ledničky a najednou se na ni pohlíží jako na inventář. Všední a obyčejný. A ten se nechválí… Je to dost drsné. Ale stačí opravdu velmi málo a může to fungovat jako na začátku. Každá je ráda ženou svého muže, protože jen on ji vidí takovou, jaká je, a umí to ocenit. Platí to samozřejmě i obráceně. Jsem ráda, že to zažívám.
Váš partner, Ondřej Zajíc, je režisér a působí ve stejném divadle. Neměla jste s tím někdy problém?
Neměla, protože nejsem typ herečky, která režiséra otravuje, aby jí dal roli. Ondrovi se do práce nemotám. Nejsem workoholička, která potřebuje pořád zkoušet a hrát. Stačí mi jedna hezká věc za rok. Jestli jsem něco řešila, tak na samém začátku našeho vztahu. Dělí nás od sebe dvanáct let, a tak jsem přemýšlela, jestli do toho mám vůbec jít… Dneska vím, že jsem se rozhodla správně. Ondřej je v mnoha ohledech starší než já. Klidný, moudrý, charakterní muž. Naprosto spolehlivý a férový. Raději by si nechal ruku useknout, než aby něco porušil. Navíc má hezký vztah nejenom ke mně, ale i k mým dětem. Marianě dokáže spoustu věcí vysvětlit, uklidnit ji, když náhodou tápe. Je to jasná opora.
Co by Dana Batulková řekla ženám, které mateřství schválně odkládají? A jak si ona sama užívá roli matky a babičky? To vše se dočtete v rozhovoru v aktuálním vydání Ženy a život, které je právě v prodeji. Spousta čtení jen za 35 Kč!
