Při té tříleté se můj syn pěkně předvedl! Ještě teď, dva roky poté, to vidím, jako by se to stalo včera. Byl hysterický od chvíle, kdy jsme měli jít z čekárny k sestře na obyčejné vážení a měření. Test s barevnými korálky byl pasé, protože se na ně v záchvatu pláče ani nepodíval. Jako přehnaný negativismus to tenkrát lékař nazval... Podobná scéna se naštěstí pak už nikdy neopakovala, beztak jsem si říkala, jestli jsem něco měla udělat jinak. Znáte ty věčné obavy rodičů, zda něco nepodcenili, nezanedbali, neudělali úplně špatně? Své dítě byste měli na návštěvu ordinace připravit. Nebo se o to aspoň pokusit – nikdy totiž předem nevíte, jak to dopadne. Jako vždy pomůže hra. Vyndejte ze skříně obvazy, injekční stříkačky, náplasti a honem ošetřit všechny nemocné panenky! Důležité je nelhat. Říkat dítěti, že si zajdete k panu doktorovi jenom pro obrázek, není správné, protože tak můžete zklamat jeho důvěru. Čeká-li vašeho potomka očkování, povězte mu – s ohledem na jeho věk – o tom a také ho ujistěte, že budete s ním a že to vůbec nebolí. Třeba mu slibte i sladkou odměnu. Důležité je, aby věděl, že lékař je někdo, kdo pomáhá, kdo léčí, nikoli způsobuje bolest... Krásný je projekt Medvídková nemocnice, s nímž studenti Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně obcházejí školky a ukazují dětem práci lékařů. Medici si vyzkoušejí komunikaci s malými pacienty, děti zase překonávají strach z bílých plášťů. Celá aktivita probíhá celosvětově pod hlavičkou mezinárodní organizace studentů lékařství IFMSA.
Pusu otevřít...
Zvuk zubařské vrtačky nedělá dobře ani dospělým, tak se nedivte, že vaše děti nejsou při zmínce o návštěvě zubaře příliš radostné. Všechny, malé i velké, paralyzuje v podstatě to, že nevědí, co je čeká. Pamatujte – a to neplatí jenom v případě ošetření u stomatologa –, že děti dají na první dojem. První návštěva lékaře by měla probíhat formou hry. Dítě se v ordinaci povozí v křesle, vyzkouší všechny hračky v čekárně... Chcete-li předejít tomu, aby si vypěstovalo fobii z bílých plášťů, měla by být pouze informativní, eventuálně by měla zahrnovat pouze bezbolestné procedury – třeba poslech stetoskopem. Pokud je nutné nějaké ošetření, odběr krve či vrtání zoubku, až bude po všem, s dítětem si povídejte. V klidu mu vysvětlete, proč se muselo to či ono stát, odpovězte na všechny jeho otázky... A rozhodně se v běžném každodni vyhýbejte tomu, abyste své ratolesti doktory „strašili“. Ano, někdy to svádí k tomu říct: „Jestli budeš zlobit, odvezu tě do nemocnice a tam si tě nechají.“ Jenže až pak do té nemocnice jednou opravdu pojedete s něčím více či méně vážným, z dětské paměti se aktivuje hrozba z případného opuštění, což se pochopitelně projeví na jeho chování – např. nebude chtít vůbec spolupracovat při vyšetření, bude plakat a držet se vás „jako klíště“. Výsledkem bude traumatický zážitek, který si z ordinace odnesete všichni – vaše dítě i vy sami.
