Přestože Olgu škola příliš nebavila, vyučila se uměleckou knihařkou, ale oboru se nevěnovala. Dívka byla neoblíbená a sama sebe označila za otloukánka. Už ve třinácti letech se pokusila o sebevraždu, jen kvůli nedorozumění ve škole, za což ji vzápětí poslali na rok do dětské psychiatrické léčebny. Od dětství se v ní usazoval pocit hořkosti a nenávist. Svůj čin si dobře naplánovala. „Na chodník jsem vjela úmyslně. Chtěla jsem se pomstít celé společnosti včetně mé rodiny, neboť všichni se ke mně chovají nepřátelsky,“ prohlásila později u soudu.
Znalci u ní odhalili rysy psychické poruchy, pravděpodobně schizofrenie, ale shodli se, že za svůj čin nese plnou odpovědnost. Žádost Olžiny matky o dceřinu milost prezident republiky zamítl. Olga Hepnarová zemřela 12. března 1975, necelé dva roky po tragédii. Ve věznici na Pankráci tak byla na šibenici popravena poslední žena v Československu. Osud Hepnarové otřásl celým národem. Přestože se k hrůznému činu přiznala a dostala nejvyšší trest, její příběh stále volá po interpretaci. O tu se pokoušejí režiséři Tomáš Weinreb a Petr Kazda, kteří natáčejí celovečerní film s názvem Já, Olga Hepnarová. V kinech by se měl objevit příští rok.
Bestie v bílém
Silná nenávist cloumala i mladou zdravotní sestrou Marií Fikáčkovou, která v roce 1960 usmrtila během služby v sušické nemocnici dva novorozence ženského pohlaví. Provedená pitva odhalila úmyslné ublížení. O čtyři dny později 27. února přišli vyšetřovatelé do nemocnice zatknout Marii Fikáčkovou. Tehdy čtyřiadvacetiletá žena nadiktovala policistům přiznání: Dětem promáčkla hlavičku, protože plakaly a to ji dovádělo k zuřivosti. Zařadila se tak do skupiny ‚vrahů v bílém‘ z řad lékařů a sestřiček. Někteří z nich tvrdí, že pacientům ulevují od bolesti, jako proslulý heparinový vrah Petr Zelenka, u jiných nemocniční prostředí probudí skrývané agresivní sklony, což byl případ Marie Fikáčkové.
U výslechu se dále přiznala, že ublížila ještě dalším deseti novorozencům, ti ale naštěstí přežili. Dětský pláč v ní vyvolával nenávist k dětem hlavně v období menstruace. Lékaři u ní zjistili sklony k depresím, hysterii i záchvatům vzteku, ale uznali ji jako příčetnou. Proti trestu smrti se dvakrát odvolala. Do poslední chvíle věřila, že uspěje. Ale 13. dubna 1961 byla ve věznici v Praze na Pankráci popravena.
Na doživotí
Marie Fikáčková a Olga Hepnarová mají v historii českého trestního práva výjimečné postavení, protože byly popraveny. Po zrušení trestu smrti v roce 1990 si ženy vražedkyně většinou odpykávají doživotí. Jednou z nich je Jaroslava Fabiánová, která už jako šestnáctiletá brutálně zabila starého muže. Za to byla odsouzena jako mladistvá na 4,5 roku odnětí svobody.
V roce 1996 se živila jako prostitutka, přestože byla lesbicky orientovaná a nenáviděla muže. Možná proto své klienty uspávala analgetiky a okrádala je. Jeden se však už neprobudil. I tento trest si odseděla, nic jí však nebránilo ve spáchání dalších dvou vražd, za což byla odsouzena v roce 2004 na doživotí. V opavské věznici, která je jako jediná bezpečnostními opatřeními přizpůsobena pro doživotně odsouzené ženy, si dodnes odpykává trest. Na chodbách se často potkává s Danou Stodolovou.
Tato bývalá striptérka zabila společně s manželem osm většinou bezbranných starých lidí. A to kvůli jejich majetku… K doživotnímu trestu byla odsouzena v roce 2004. Kompletně izolovaná od okolního světa je i Romana Zienertová, která zavraždila v rodinném domě na Svitavsku své čtyři děti. Režim opavské věznice je přísný. Budíček je už v pět ráno, následuje úklid cel, korespondence, dopolední činnost, oběd a tak to jde až do večera. Zhasíná se v devět. Pro odsouzené už není v lidské společnosti místo.
