„Zmlátil mě revizor.“
„Narazila jsem v autobuse na revizora zrovna v den, kdy jsem nechala doma všechny doklady. Prohledala jsem kabelku a oznámila muži s odznakem, že nemám lístek, občanku ani peníze. Vyrval mi tašku z ruky, že prý se podívá sám! Začala jsem se s ním přetahovat. Odpor ho zjevně rozzuřil. Zařval: ,Tak vy budete dělat problémy? V tom případě to vyřešíme na policii.’ Stál nade mnou jak dráb, dokud autobus nezastavil. Pak mě popadl za zápěstí a vyvlekl ven.
Celou dobu jsem protestovala, že omezuje mou osobní svobodu, ale vřískot mi byl houby platný. Cestující mlčeli a dívali se jinam. Držel mě tak pevně, že se mi úplně odkrvila ruka. Zavolal na policii a tvrdil, že jsem ho napadla. Že nemám doklady a ať si pro mě přijedou. Nakonec jsem vážně skončila na policejní stanici a s modřinami na celé pravé ruce! Připadala jsem si jak nějaká kriminálnice. Musela si tam pro mě přijet máma, přinést moji občanku a zaplatit pokutu. Nevím, jestli si tohle vůbec revizor mohl dovolit, ale nikde jsem si nestěžovala. Měla jsem všeho dost a chtěla jsem hlavně jít domů.“
– Barbora, 20 let
„Vytrestali přítele.“
„Stala jsem se majitelkou čerstvého řidičáku a trénovala jsem na okresních silnicích okolo chalupy. Přítele ale evidentně znervózňovalo, že pilotuju jeho miláčka. Pořád mi hmatal na volant a ječel, že jsem neschopná. Hrozně jsme se pohádali a já toho najednou měla po krk. Dupla jsem na brzdu, vyskočila z auta a vřískla na Ivana, ať si řídí sám, že já půjdu pěšky. A on? Sedl za volant a prostě odjel! Zůstala jsem trčet sama uprostřed polí asi osm kilometrů od chalupy. Chvíli jsem čekala, jestli se Ivan nevrátí. Nevrátil. Tak jsem se dala do stopování, ale nikdo nezastavoval. Slitovali se až dva policajti ve velké dodávce.
Potřebovala jsem se vypovídat, a tak jsem jim vyklopila, co se mi stalo. Navrhli, že mého drahého trochu podusí. Dovezli mě až těsně k chalupě. Když Ivan spatřil auto s obrovským nápisem POLICIE, příšerně se vyděsil, že mě na té silnici někdo srazil, znásilnil nebo rovnou zamordoval. Uniformovaní muži se ho zeptali, jestli je můj přítel. To už Ivan hrůzou zezelenal a já se tiše uchechtávala skrčená v autě. Když se zeptal: ,Co se jí stalo?’ a jedním dechem dodal: ,Já jsem fakt vůl,’ začalo mi ho být líto. Vylezla jsem a on se málem rozbrečel radostí! Asi s ním ta příhoda opravdu otřásla, protože teď, když řídím, sype ze sebe řeči jako ,vedeš si fakt dobře’ a ,jezdíš den ode dne líp’. A to dokonce i ve chvílích, kdy si ty pochvaly vůbec nezasloužím.“
– Ivana, 30 let
