Zatímco chorobný strach z pavouků nebo třeba klaustrofobii by zřejmě nikoho z vás nenapadlo zlehčovat a vysmívat se jim, sociální fobie je stále tak trochu považovaná za výmluvu a přecitlivělost zhýčkaných rozmazlených jedinců, kteří už nevědí, co by si v dnešní době vymysleli.
A přitom je to fobie jako každá jiná, tedy něco, co se projevuje až panickou hrůzou a neschopností normálně jednat. Jen to není hrůza z chlupatých osminohých potvor nebo stísněných prostor, ale z něčeho, co běžně zvládá i malé dítě. A o to je to horší.
Všichni to vidí
Z čeho mají lidé se sociální fobií vlastně strach? Z toho, že je někdo na veřejnosti neustále pozoruje a hodnotí. Nejistotu v situacích, kdy máte mluvit před davem lidí nebo se seznámit, zažil nejspíš každý z nás, u „sociofobiků“ je to ale něco jiného – jejich nervozita a úzkost je tak silná, až hraničí s panickou hrůzou.
Pacienti mají pocit, že je na nich jejich fobie vidět, bojí se ztrapnění a naprostého znemožnění a věří tomu, že všichni lidé okolo právě na to jejich zesměšnění čekají, aby se jim mohli vysmívat a kritizovat je, a to celý jejich stav ještě zhoršuje. A pokud mají například nějakou tělesnou odlišnost nebo odchylku od „normálu“, třeba větší nos, pleš, nadváhu nebo akné, obavy z negativního hodnocení se ještě stupňují.
Kdy vyhledat pomoc?Nejpozději tehdy, když vás vaše potíže natolik omezují, že nejste schopni běžného kontaktu s lidmi, nemůžete chodit do práce a nedokážete vyjít ani na ulici. |
Kromě úzkosti a pocitu naprosté bezmoci se objevuje pocení, červenání, neovladatelný třes rukou, problémy s dechem a pocity na zvracení.
Hlavně rychle pryč
Situace, kdy pacienti pociťují tento neovladatelný strach, můžou být buď difúzní, nebo konkrétní. V prvním případě se jejich úzkost vztahuje na veškeré sociální situace, které se odehrávají mimo okruh jejich nejbližších.
Druhý případ se pak omezuje jen na některé druhy sociálního kontaktu, například na mluvení před lidmi, přijímání návštěv, telefonování na veřejnosti, seznamování se, kontakt s lidmi opačného pohlaví, setkání s autoritou, ale třeba i používání veřejných toalet, nakupování nebo cestování MHD.
Typickým rysem sociální fobie je pak skutečnost, že se nemocní situacím, které je stresují a děsí, všemožně vyhýbají. To jim však jejich život ještě více komplikuje.
Chemie v mozku
Sociální fobii zažívá až 13 % lidí z vyspělých zemí. Touto nemocí může onemocnět v podstatě každý. Nezáleží na pohlaví, vzdělání, zaměstnání ani inteligenci. Způsobuje ji chemická nerovnováha v mozku, kdy se na jedné straně snižuje hladina neurotransmiterů, které zodpovídají za správný přenos informací, a ubývá hormonů štěstí serotoninu a dopaminu, na straně druhé se zvyšuje produkce noradrenalinu, který způsobuje stres.
Příčiny této nerovnováhy můžou být různé – nepřekonatelný ostych a nahromaděné životní neúspěchy, psychické trauma i vliv rodiny (přehnané nároky, ponižování).
Iracionální? Ovšem!
Nemocní si samozřejmě uvědomují, že je jejich strach neopodstatněný a iracionální, nedokážou s tím ale nic dělat. Nezvládnou proti němu bojovat, můžou mít na sebe i své okolí dokonce vztek a často se uchylují i k „berličkám“ v podobě alkoholu a drog.
Někteří (a je jich většina) se zase rozhodnou svou přehnanou stydlivost a věčný strach ze sociálních interakcí přijmout jako součást své osobnosti a odbornou pomoc nevyhledají. Buď se natolik stydí oslovit někoho cizího, i když je to odborník, který by jim mohl pomoct, nebo jsou přesvědčení, že na jejich problém neexistuje lék.
To je ale omyl. Sociální fobie není žádná přecitlivělost ani prkotina, nad kterou byste měli mávnout rukou. Je to porucha, která by se měla léčit. Navíc když léčba je poměrně snadná… Samota a úzkost
Nejste v tom samiS různými formami sociální fobie se potýkají i lidé, do kterých byste to neřekli. S neschopností mluvit na veřejnosti například bojoval herec Harrison Ford, ale i princezna Diana. K panické hrůze ze sociálních interakcí se přiznali i zpěváci Ed Sheeran a Justin Bieber. |
Pojďme se ale podívat, co se stane, když se nebudete léčit. Vyhýbavé chování, které je pro sociální fobii tak typické, se u vás může ještě rozvinout a způsobit celou řadu dalších problémů.
K čemu by mohlo dojít? K úzkostem už při pouhém očekávání sociálního kontaktu, poklesu sebedůvěry, pocitům méněcennosti a naprosté bezmoci. Neschopnost navázat společenské kontakty pak může vyústit v samotu, život bez přátel i bez partnera a to, že budete až nezdravě viset na svých rodičích.
Mnohdy – abyste si alespoň trochu pomohli z toho bludného kruhu ven – se objevuje závislost na alkoholu a drogách a v neposlední řadě je tato fobie i častou příčinou depresí a sebevražd. A to už je dost dobrých důvodů, proč odborníka oslovit, co říkáte?
Hlavně trénovat
Jak tedy léčba probíhá? Pomocí medikamentů nebo psychoterapie, případně kombinací obojího. Z léků se předepisují anxiolytika nebo benzodiazepiny, nejsou ale příliš vhodné, protože působí pouze krátkodobě a navíc jsou snadno návykové.
Úzkost, panika, fobie. Jak se jim bránit? |
Lékař vám je napíše buď v začátcích náročnější léčby, nebo v případě, že je vaše sociální fobie tak silná, že vás úplně vyřadí z běžného života, a to pak bývá často spojeno s hospitalizací.
Mnohem účinnější a bezpečnější jsou klasická antidepresiva – nejsou návyková, na jejich účinek si ale musíte počkat zhruba osm týdnů.
Nová doba a nové strachy aneb Fobie digitálního světa |
Psychoterapie, konkrétně kognitivně behaviorální terapie, pak spočívá ve zpracování úzkostných myšlenek, nácviku sociálních dovedností (oční kontakt, projev na veřejnosti, schopnost přijmout kritiku, asertivita) a v tzv. systematické expoziční léčbě, kdy se postupně krok za krokem vystavujete situacím, jimž jste se původně vyhýbali.
Terapie může být individuální, mnohem lepších výsledků se však dosahuje ve skupině. Zlepšení svého stavu můžete očekávat už po dvou až třech měsících od zahájení léčby.
