Zvedla to jeho matka.
„Chystala jsem se právě na večerní jízdu s přítelem, když mi zavolal, že celá akce padá. Pracuje jako architekt a musel dodělat několik nákresů. Telefon položil s větou, ať mu později zavolám. Barových radovánek jsem se ale nehodlala jen tak vzdát a na své oblíbené mojito jsem vytáhla kamarádku. Nakonec nezůstalo u jednoho, a teprve když se ke mně v půl druhé ráno přitočil rádobyelegantní chlap s chlípnými návrhy, vzpomněla jsem si na Petra. Nadrženého týpka jsem odbyla poznámkou, že jsem na ženy, a utíkala na záchod žhavit drát. Měla jsem v úmyslu prozradit svému drahému, co všechno mu provedu, až ho příště uvidím. Světlo na záchodě ale svítilo dost špatně, a tak jsem místo ,Petr mobil’ začala vytáčet ,Petr domů’. Zrovna když to někdo na druhém konci vzal, ozvalo se za mnou splachování, takže jsem pouze slyšela jakési vzdálené ,Haló?’.
O příjemci jsem ale nepochybovala. Okamžitě jsem začala popisovat, jak mu zabořím hlavu do rozkroku a vypláznu jazyk. Po určité době jsem si uvědomila, že neslyším žádnou reakci svého jinak velice výřečného partnera, a okamžitě jsem zmlkla. Na druhém konci se ozvalo: ,Už jste skončila, slečinko?’ Hlas Petrovy matky na mě dolehl jako blesk z čistého nebe. Vykoktala jsem omluvu, ale než se mi podařilo telefon položit, ještě jsem si musela vyslechnout, že normální lidé telefonují do deseti večer. A samozřejmě nezapomněla dodat, že mé řeči považuje za nechutné v jakoukoliv hodinu.“
– Jitka, 21 let, asistentka
Přesvědčoval mě, že jsem jeho dcera
„Zhruba před půl rokem mi kolem půlnoci zazvonil telefon s neznámým číslem. Říkala jsem si, kdo mi to tak pozdě volá. Ve sluchátku jsem ale místo nějakého známého hlasu uslyšela velmi zoufalé a podnapilé zvolání: ,Lucinko!’ Došlo mi, že se jedná o nějaký omyl. Zdvořile jsem pánovi vysvětlila, že se jmenuji Markéta a patrně volá na špatné číslo. Muž ale pokračoval: ,Lucinko! Nelži mi, tady je táta.’ Trvala jsem na svém, ale zhrzený otec jakési Lucie se nedal odbýt. ,Lucinko, přece musíš mluvit se svým tátou.’
V duchu jsem proklínala pravou adresátku telefonátu – když nechce mluvit s rodinou, vymýšlí si cizí čísla. Zakřičela jsem na něho, že žádnou Lucii neznám, načež se dotyčný vzdal a se slovy: ,No dobře, tak tedy nejsi Lucinka,’ to položil. O měsíc později se ve stejnou noční hodinu rozdrnčel můj mobil znovu. Neblahá předtucha se vyplnila. Podnapilý zoufalý hlas ve sluchátku opět volal: ,Lucinko, tady táta.’ Okamžitě jsem zavěsila. Volal mi potom ještě asi třikrát, než ho to přestalo bavit.“
– Markéta, 27 let, účetní
Omylem jsem sbalila šéfa
„Vymýšlím slogany v reklamní agentuře. V kanceláři máme pohodlné křeslo, do kterého se vždycky zabořím, když mě žádný vtipný titulek nenapadá. Jednou jsem se do něj svalila hned po příchodu do práce. Předchozí noc jsem celou protancovala a únava se projevila i na mozkových závitech. Měla jsem ale pořád rozvernou náladu, a když v mém zorném úhlu prošel kolega z vedlejší kanceláře s nějakými papíry, zaujalo mě jeho pozadí. Zašklebila jsem se a popadla telefon.
Vyťukala jsem necudnou esemesku: ,MAS NADHERNY ZADECEK. NECHCES ME S NIM LEPE SEZNAMIT?’ Zajíkala jsem se smíchy, a proto jsem si při odesílání zprávy vůbec nevšimla, komu ji posílám. Namísto kolegovi Jakubovi přišla zpráva šéfovi Jakubovi. Zjistila jsem to ale až podle doručenky. Byla jsem přesvědčená, že mě za to čeká kromě veřejného pranýřování taky vyhazov, a začala jsem panikařit. Stal se ale pravý opak. Můj šéf obratem odpověděl: ,DNES VECER MAS MUJ ZADEK PLNE K DISPOZICI. NETUSIL JSEM, ZE JE VE TVE PRIZNI, JINAK BYCH TI HO NASERVIROVAL UZ DAVNO.’ Celá jsem zrudla. Netušila jsem, co bude následovat, ale na schůzku jsem šla. Během večeře se z mého přísného šéfa vyklubal velice milý a přitažlivý muž. Dneska spolu čekáme miminko a na jeho zadek nedám dopustit.“
– Hanka, 26 let, reklamní textařka
Myslel si, že souložím s jiným
„Po roce jsem vyrazila do posilovny. Nastavila jsem si na běžícím pásu půlhodinový sprint do kopce a pustila se do díla. Mobil jsem si spolu s klíčem od skříňky odložila do přihrádky na přístroji. Když už půlhodina skoro uběhla, začal telefon blikat. Valily se ze mě litry potu a sotva jsem popadala dech. Chtěla jsem hovor vypnout, ale uviděla jsem, že mi volá přítel. Nechtěla jsem, aby si myslel, že s ním nemluvím, proto jsem hovor přijala a vyrazila ze sebe pár udýchaných skřeků: ,Zavolám ti za chvíli, já teď nemůžu,’ a odhodila telefon zpátky. Když jsem dokončila svůj maratonský běh a trochu se vydýchala, volala jsem Michalovi zpátky. Byl neuvěřitelně naštvaný a okamžitě začal výslech, s kým jsem to právě souložila! Vůbec mě nepustil ke slovu, abych mu mohla cokoliv vysvětlit. Místo toho křičel, že mi to nikdy neodpustí. Málem se se mnou kvůli tomu dokonce i rozešel. Když se pak dozvěděl pravdu, omlouval se mi za to skoro celý měsíc.“
– Helena, 24 let, studentka
