Rychle jsem přivřela dveře s uspokojivou domněnkou, že Terezka si má slova přece jen vzala k srdci a našla si novou skrýš, do které se leze o něco déle než pod peřinu. Počkala jsem a napjatě vstoupila do místnosti. K mému podivu se pod stejnou původní peřinou hýbala hromádka velikosti Terezčina schouleného těla. Člověk může zkazit hru jen jednou nebo dvakrát, potřetí už si dá pozor. Nic jsem nekomentovala a jen pátravě tu a tam zvolala „Kdepak je ta Terezka?!“ Když jsem z hromádky strhla peřinu, ozval se jásavý výskot a pětiminutová salva smíchu. Člověk mohl při strhávání peřiny tušit napětí a příjemné leknutí, které Terezka prožívala. Tuhle schovávanou jsme opakovaly ještě třikrát, vždy se stejným úspěchem. Rozhodla jsem se totálně vydat Terezčině přístupu a nekomplikovat. Při třetím kole jsem byla už docela napnutá, při čtvrtém už se mi chtělo vzrušením trochu na malou a při pátém jsem se řehtala s Terezkou jako pominutá. Poté Terezka usoudila, že už to stačilo, a odběhla si něco děsně důležitého zařídit – pokud si dobře vzpomínám, musela přemístit všechny figurky ze série Hello Kitty do kufříku, který se změnil v loď, a vozit je po pokoji jako na moři. Povalovala jsem se v schovávačkové peřině v radostném deliriu z pravé hry, ve které nepřekážela logika. Jak dlouho už jsem si opravdu jen tak nehrála?! A jak drze jsem pohlížela na Terezku jako na někoho malého a tedy zatím ještě hloupějšího než já? Ten večer jsem se od Terezky naučila hodně moc.
Jen tak si hrát
Terezka věděla mnohem lépe než já, že je to přece JENOM HRA, takže je úplně jedno, jak moc komplikovanou simulaci si v sobě vyvoláme. A proč to dělat složitě, když to jde jednoduše. Ji zajímal smích a čekání na to, až odkryju peřinu a to si také náležitě užila. Všechno ostatní byla nadstavba. Možná, až bude starší, bude ji zajímat pocit úspěchu z toho, že našla skrýš, kterou druhý nemůže tak snadno najít, jak jsem jí navrhovala já. Ale pravděpodobně už se u toho tolik nenasměje. Mimochodem, smích je také něco, co bychom se mohli od dětí naučit. Podle zkoumání psychologů se děti smějí až čtyřsetkrát za den. A my dospělí? V průměru pouze patnáctkrát... I ta dětská tvrdohlavost, zarputilost má něco do sebe. Ti malí jsou docela zarputilí, všimli jste si? Nevzdají se při prvním nezdaru – nejlépe je to vidět na chození. Každé mimino při pokusech o první kroky spadne na zadek. Pořád se malý kluk snaží postavit vyšší a vyšší komín z kostek, které mu padají s velkým rachotem na hromadu. Nevzdají to. Zkouší to znovu a znovu. Pár pádů je od chůze či stavění té obrovské věže neodradí, protože věří, že příště už to určitě vyjde... Také schopnost soustředit se pouze na jednu činnost je celkem výhodná. My dospělí se snažíme – nadneseně řečeno – dělat sto věcí najednou, což vede k povrchnosti a stresu. Skuteční mistři se oddávají svým úkolům a zapomínají na vše okolo sebe. Když se dítě do něčeho ponoří, a je úplně jedno, jestli je to při kreslení nebo při stavbě dřevěných kolejí pro mašinku Tomáše, je ve svém vlastním světě, nevnímá nic okolo. Pokuste se i vy splynout s nějakou činností a uvidíte tu změnu.
