Cena svobody
Jak může svoboda uškodit? Ukazuje se, že lidem dělá nejlépe jen určitá míra možnosti volby. Nemohou-li volit vůbec, je to tyranie, ztrácejí radost, kreativitu, nevyvíjejí se. Mohou-li ale volit z nekonečných možností, ztrácí se v nich, mají tendenci rozhodovat se špatně a cítí vlastně stejnou tíseň, protože k tomu, aby mohli dobře volit ze všeho, musejí všechno znát – jak jinak se rozhodnout. Na našich bedrech pak leží celá tíha zodpovědnosti za cokoli, co se stane. Nedaří se ti?
Špatně sis vybral, syp si popel na svou vlastní hlavu. Několik málo jedinců to vidí jako šanci, ba dokonce výzvu k vývoji a totální zodpovědnost za své volby z nekonečných možností vítá. Většina lidí cítí plíživou úzkost. Mnoho partnerství dřív vydrželo a přehouplo se skrz nesnáze do vzájemného přijetí a porozumění ne proto, že to od začátku byla tak žhavá love story, ale prostě proto, že nebyla jiná volba. Lidé se smířili s tím, v čem jsou, a naučili se v tom žít. Většina spokojených stařečků na zlaté svatbě nevypráví, že to bylo vždycky tak zlaté, ale že se k vzájemnému respektu museli prokousat.
A v krizových situacích jim pomohlo, že od sebe odejít nemohli. Ti moudřejší, šťastnější nebo prostě pro sebe vhodnější krizi zpracovali. Mnozí dlouholetí partneři shodně tvrdí: Člověk neví, co to je někoho opravdu milovat, dokud s ním nebyl dvacet let. Jenže kolik vztahů dnes takovou šanci dostane? Podle rozvodové křivky méně než polovina. Zajímavé je, že druhá manželství se rozpadají ještě častěji než manželství první. Jako by existovala skupina lidí, kteří pochopili, že klíčem k pevnému rodinnému poutu je prostě ho nepřetrhávat.
Rodina v době rychlosti
V jedné plážové restauraci seděly dvě rodiny. Jedna byla mnohačetná. Několik dospělých s mnoha dětmi. Děti byly rozjívené, lezly po barovém pultu, pletly se číšníkům s plnými tácy pod nohy, házely po sobě příbory, křičely jedno přes druhé ve zcela kakofonických zvucích, zacházely jedno s druhým jako opilí vojíni a nejčastější větou, která vycházela z jejich úst, byla „Já chci, já chci..." Jejich rodiče seděli a bavili se o vcelku nudných věcech, na své děti se ani neohlíželi, ani je neusměrňovali, jako by ani nebyly jejich.
Jedna z matek váhavě a se zpožděním zasáhla, až když jedno z dětí spadlo z houpačky, začalo vřískat a bylo jasné, že se samo nehodlá utišit. U druhého stolu seděla malá rodinka dvou drobných sympatických lidí s jedním klidným a na svůj věk velmi vyspělým chlapečkem. Byli evidentně o třídu chudší než jejich bohatí sousedé. V
šichni si povídali – včetně dvouletého chlapce, který se svých rodičů několikrát zeptal, jestli jim je dobře. Nejsladším, nejnevinnějším a nejupřímnějším hláskem se ujišťoval, zda se jeho blízkým daří – tak, jak to musel slýchat od svých rodičů. Byli rádi, že jsou spolu – všichni tři, přes rozdílnost věků i pohlaví. Při pohledu na tyhle dva stoly bylo jasné, že svět nepotřebuje ani tak rodinu, jako lásku, péči a slušnost, která sahá za rodinný klan. Potřebuje klid, radost, možnost se rozvíjet, umění být spolu. Je jedno, kde tohle najdete. Pokud se vám to podaří, zůstaňte tam. Nepotřebujeme totiž rodinu, ale dobrý domov.
