Architekt Jakub Fišer se s architektonickou kanceláří Aulík Fišer Architekti dlouhodobě zaměřuje na návrhy větších komplexů a budov, za která již dostali mnoho ocenění. Cíleně se ale také věnuje i navrhování malých konceptů. Poslední realizace z té druhé kategorie je interiér pro restauraci Red Pif, se kterou aspiruje na interiér roku v kategorii Veřejný interiér.
S ateliérem děláte velké projekty. Na jakou stavbu jste ale „nejpyšnější“ vy sám?
No tak to je trochu Sofiina volba, ne? Nejvíc prožívám to, co právě vymýšlíme, projektujeme, respektive realizujeme. Ale asi nejdůležitější je pro mě Brumlovka: tím, že jsme tam navrhli a realizovali nejvíce věcí a práce pro Passerinvest, respektive na projektech v této lokalitě mě provází vlastně celý profesní život. Byli a jsme od počátku u toho, jak se prázdné místo přetváří ve fungující kus města. To je úžasná zkušenost.
Vím, že se to liší projekt od projektu, ale s jakým materiálem nejraději pracujete?
S tím, který se pro danou situaci nejlíp hodí. Neexistuje blbý materiál, stejně jako blbá barva, existují jen blbě použité materiály a barvy. Ale pokud to považuji za správné, tak mám rád dřevo, ze dřeva jde udělat prakticky cokoli. Ostatně na Red Pifu je to vidět. Kdybych si měl vybrat nějaké řemeslo, chtěl bych být truhlářem.
Ano, dominantou nově otevřené restaurace Red Pif je jednoduše opracované a skládané smrkové dřevo. Jak jste nad tím prostorem původně přemýšlel?
Podle mě má mít hospoda svou atmosféru, svou scénografii. S ohledem na místo a koncept jsme chtěli, aby interiér měl něco z velkoměstského korza i z klasické hospody. Něco mezi Café Imperial a Selskou Jizbou. Vždyť i šéfkuchař David Kalina má rád kuchyni Rakousko-Uherska a první republiky! Proto jsme zvolili jednoduché detaily a jednoduše opracované a skládané smrkové dřevo, které se postupně zbarvuje a patinuje. Jsou to principy, odvozené z lidových staveb, z „běžné“ tesařiny, z atmosféry starých stodol a polorozpadlých roubenek, ze hry se světlem mezi trámovím. Zážitek by nebyl kompletní, pokud by byl jen vizuální: důležitá pro nás tak byla i struktura, hmat: kombinovali jsme hoblované i neupravované plochy ponechané, jak dřevo vyšlo z pily. A pak je tu jeho vůně, stárnutí, změny… architektura by měla být pro více smyslů. Zároveň je tu kódovaná fraktálnost, práce s prostorem a iluzí. To je inspirováno současným uměním, možná v romantizující, ale soudobé formě. Tato vrstva a z ní vycházející hra se vzorem má svůj důvod právě v reference na ten Imperial. Výsledek je tak kombinací těchto vlivů.
Máte nějaký vzor?
Na to se těžko odpovídá, předpokládám, že myslíte mezi architekty… Řeknu to takto: sleduji dění, jezdím se dívat na realizace, zajímají mě výsledky soutěží, čtu ty naše oborové časopisy… a to mě logicky nějak ovlivňuje jako součást, jak se říká, ducha doby… když ale něco nového navrhujeme, tak se snažím od toho oprostit a na nic „pro inspiraci“ nekoukat. Když se sem začaly před lety dostávat první monografie, publikace o architektuře, nebo tady začaly vycházet, tak jsem z toho byl nadšený, kupoval a četl vše možné, stejně, jako když bylo možné jet se podívat, jak se staví v Berlíně atd. Vzory, resp. dobové reference tu tenkrát chyběly. Ale dnes to cítím jinak, všechny ty weby, Pinteresty a tak, ten vizuální smog vás zahltí, vlastně to spíš vyrušuje. No a ty vzory z té doby, dnes jsou z nich jak se říká Starchitects, tak tomu už většinou moc nerozumím, tomu stavění v Číně a tak… přijde mi to už mimo měřítko mého chápání, ale je asi správné říci, že s těmito realizacemi nemám osobní zkušenost. A ten fyzický prožitek je pro mě vždy důležitý. Spíš, než o vzorech je to u mě o přemýšlení o místě, o domě, prostoru, jak bude působit, a k tomuto hledání je pro mě zdroj inspirace spíš ve výtvarném umění, v přírodě, i ve věcech zdánlivě s architekturou nesouvisejících… viz ty zmíněné reference k Red Pifu. Ani se nechci tak nějak prvoplánově inspirovat architekturou pro architekturu, to mi nedává smysl.
Hodně pracujete. Jakým způsobem to kompenzujete? Jak relaxujete?
No já to moc neumím, pořád si o něčem přemýšlím, nosím si různé představy baráků, prostorů v hlavě… když můžu, tak si něco kutím.
Architekt musí být dost kreativní. Kde se ještě jinde v běžném životě projevuje vaše kreativní duše?
No asi tím kutěním… Ale vážně, já si nemyslím, že architekt musí být dost kreativní, naopak si myslím, že tu kreativitu by měl někdy umět při navrhování spíš ve prospěch věci potlačit. Přeci jen, architektura není volné umění, přísné trvání na nějakém konceptu v extrémní formě se pak projeví absencí těch dalších složek: užitnosti, racionalitě, technickém řešení, v celkovém nastavení… každá z těch složek musí být správně zastoupena. Pravdou ale je, že ve smyslu reagování na různé situace musí být architekt kreativní dost – proces celé přípravy projektu po projekt pro realizaci, projednání s klientem, s úřady i pak stavba samotná přináší vždy předem neočekávané situace, na které je mnohdy nutno rychle reagovat, přizpůsobit se, ale přitom neztratit to podstatné, co dělá dům domem…Od prvních skic k realizaci je většinou dlouhá doba, u velkých projektů v našich podmínkách minimálně šest až deset let, za tu dobu se toho, co výsledek může ovlivnit, stane dost.
Zmiňujete, že máte rád výtvarné umění. Jaký umělec vás nejvíc baví a proč?
Spíš se tím nechávám překvapovat, ovlivňovat… někdy jdu na výstavu, a zrovna se to nepotká, jsem zrovna v nějakém rozpoložení… a pak, třeba s odstupem, to najednou nějak zarezonuje. To je jako s hudbou. Takže jsem vášnivým kupcem katalogů a monografií, a rád se k nim vracím.
Čtete i beletrii nebo si spíš kupujete ty monografie, odbornou literaturu?
Čtu rád, takže i beletrii. I když v poslední době jí trochu zanedbávám, za což může hlavně Netflix. Jenže já v těch filmech koukám kolikrát taky víc na baráky, interiéry, města, prostě na prostředí, kde se děj odehrává. To je ta profesní deformace…
