Když se Jack Nicholson ve filmu Lepší už to nebude vyhýbá škvírám v chodníku, na umytí rukou používá mýdlo zásadně jen jednou a trvá na tom, že každý pokrm může jíst jen novým plastovým příborem, většina diváků se u toho dobře baví. Nepatříte ale náhodou k těm, kteří se v podobném chování poznali? Tiše si přejete, abyste se některých každodenních rituálů zbavili, nebo se za ně alespoň jaksepatří stydíte?
Nechutné otisky prstů
„Nesahat!“ vyjekne kamarádka Jana (27), když se blížím k novému číslu jejího oblíbeného časopisu. Právě si ho přinesla z trafiky. Stejné varování dostávám i ve chvíli, kdy už magazínem pomalu listuje a já spontánně zamířím ukazováčkem do místa, které mě zaujalo. „Co šílíš?“ ohrazuji se nechápavě. Nato se mi od ní dostává kajícného přiznání k její největší ‚deviaci‘. Když si prý koupí jakýkoli časopis nebo knihu, musí to být jen a jen ona, která si ho přečte jako první. Jakmile ho ‚ochmatá‘ někdo jiný, už se ho ani nedotkne. „Zvláště na lesklém papíře nesnesu otisky a otlapkané stránky. Připadá mi to jednoduše nechutné,“ upřesňuje Jana s úšklebkem.
Podle psychologa Karla Humhala jde o zřejmý symptom z okruhu obsedantně kompulzivní, případně fobicko obsedantně kompulzivní poruchy. „Podobnými potížemi trpí mnoho lidí. Jde buď o vtíravé, neodbytné a nepřekonatelné představy či myšlenky, anebo o nutkání k chování,“ vysvětluje psycholog a dodává: „Pokud nejsou příliš silné a časté, lze s nimi docela dobře přežívat. Problém nastává, objevují-li se pravidelně a výrazně či na veřejnosti. Pak se to stává pro člověka i pro jeho okolí neúnosným.
Odhalení Janiny papírové obsese, mě přimělo k zamyšlení. Mám i já nějakou podobnou úchylku? Tak dobře, přiznám se, že jsem před lety trpěla jakousi fobií z nezamčených dveří. Byla jsem schopná zamykat i čtyřikrát po sobě. Navíc jsem si k tomu ještě i odpočítávala: raz, dva, a zase zpátky: raz, dva... Co je ale vůbec ještě v mezích normálu, a co už se vymyká zdravému rozumu?
„Vždy vzhledem k čemu,“ říká k otázce ‚normálnosti‘ Karel Humhal. Z hlediska společnosti jde podle jeho slov o patologii tehdy, když se jedná o nějaké výrazně nespolečenské, nebo dokonce protispolečenské chování. „Měl jsem kdysi pacientku, která měla při jízdě tramvají nutkání dupnout podpatkem na nohu nějaké starší dámě,“ uvádí psycholog příklad z vlastní praxe.
Hodina H a lákavé peřiny
Natahujete si budík každý večer na stejnou hodinu? A vstáváte o půl nebo v celou? Zdánlivě banální záležitost, že? Ne tak pro novináře Pavla (35), který vstává zásadně v celou. Je jedno, jestli si může přispat déle a stačí mu vstát v půl, nebo jestli se probudí o hodinu dříve, například pět minut po šesté. „Pokud už to není celá, tak prostě z postele nevstanu a převaluju se, dokud se na budíku neobjeví další celá,“ říká Pavel. Touto obsesí trpí už deset let a nedokáže si vysvětlit proč. „Pokud zkrátka vstanu v půl nebo ve tři čtvrtě, jsem pak totálně rozladěný,“ tvrdí.
Také Petra (34), ředitelka malé reklamní agentury z Prahy, provádí každý večer nepochopitelný rituál. „Když ráno vyskočím z postele, neustelu ji. Nějak mi nevadí, že odcházím a nechávám peřiny rozházené. Jenže večer se mi do takové postele nechce,“ líčí Petra. Co udělá? Ustele si. „Ale ne těsně před spaním, to bych si asi vážně připadala jako pošuk. Postel si hezky ustelu před tím, než jdu do sprchy a než si vyčistím zuby. Teprve pak se mi do ní uléhá se skvělým pocitem,“ tvrdí Petra, která je momentálně singl. Jak na tento každovečerní rituál reagovali její někdejší partneři? „Většina to přešla bez komentářů, jen můj bývalý manžel mi řekl, že mu tím trochu připomínám Mr. Beana,“ směje se.
Můj hrníček, moje lžička, má sklenička!
Máte doma svůj oblíbený hrníček? A co když jedete na dovolenou nebo jste u někoho na návštěvě? „Můj tatínek má opravdu podivný zvyk,“ svěřila se mi bývalá spolužačka Veronika. Pokaždé když ke mně přijedou na návštěvu, jedna z prvních věcí, které udělá, je, že si na celou dobu pobytu u mě, ‚pronajme‘ jeden z hrnků na kávu, lžičku a skleničku na vodu. Pokaždé mě i mámu upozorní, že tohle bude jen ‚jeho‘ hrnek, ‚jeho‘ lžička a ‚jeho‘ sklenička, načež nám je také názorně předvede a informuje, kde budou a kde si přeje, aby také zůstaly. Jinak řečeno, nepřeje si, aby mu z nich kdokoli pil,“ říká Veronika.
„Běda, když jsme mu jednou skleničku omylem umyly a přimíchaly ji k jiným. To byl hned oheň na střeše,“ směje se Veronika a dodává: „Vrcholem bylo, když jsem mu omylem udělala kafe do jiného hrníčku. Kafe vypil, teprve když si ho přelil do ‚svého‘ zeleného kafáčku,“ vzpomíná. „Myslela jsem, že oblíbené nádobí má jen u mě, ale zjistila jsem, že to dělá i kdekoli jinde na návštěvě,“ prozrazuje Veronika. I v těchto případech jde podle psychologů o projevy obav a úzkostí spojených se stavy nutkání k nějaké představě, myšlence nebo činu. „Dlužno dodat, že v případě citovaných příkladů ještě s intenzitou potíží v ‚rámci širší normy‘,“ míní Humhal.
Nikdy proti směru hodinových ručiček
Při svém pátrání po dalších rituálních bizarnostech jsem od kamarádky slyšela o jejím bývalém kolegovi, který vždy, když v nějaké místnosti potřeboval dojít z bodu A do bodu B, dbal pokaždé na to, aby vykročil ve směru hodinových ručiček. Nejpatrněji je jeho ‚úchylka‘ znát při nakupování v obchodním centru. I kdyby se prý kolikrát chtěl vrátit do stejné prodejny, neotočí se a nepůjde nazpátek, ale klidně znovu udělá kolečko celým areálem a jak jinak než ve směru hodinových ručiček. Důvod? Ten prý sám nezná, ale z chůze proti směru je, jednoduše řečeno, maximálně neklidný.
S chůzí souvisí i chování učitelky Daniely (28). „Nikdy nestoupám na první schod,“ přiznává. „Docela dost se za to stydím, hlavně když se u domovního vchodu srazím s někým ze sousedů,“ říká Daniela. „Bydlím totiž v prvním patře, takže výtah běžně nepoužívám a chodím po schodech pěšky,“ vysvětluje. „Schody jsou navíc celkem vysoké, takže asi vypadá dost šíleně, když se svými 160 centimetry, v sukni a v lodičkách čapím krokem šlapu až na druhý schod. Nemůžu si pomoct, první schody nesnáším už od dětství. Nikdy, prostě nikdy na ně nestoupám. Pokud mám těžký nákup, raději se do patra svezu výtahem,“ říká nekompromisně Daniela. „Jestliže výše popsané potíže začnou znepříjemňovat člověku život do té míry, že se stávají neúnosnými, měl by navštívit odborníka, nejlépe psychiatra, i když pomoci může i dobrý psycholog a psychoterapeut,“ míní psycholog Humhal.
Záchod jako ze žurnálu
Zdravotní sestřičce Tereze (29) bylo od dětství kladeno na srdce, že čistota je základ zdraví, a především pak, že podle domácí toalety každého člověka poznáme, s kým máme tu čest. Pomineme-li fakt, že celý Terezin byt doslova září čistotou a organizovaným pořádkem, pak největší pozornost věnuje právě toaletě. Poněkud nutkavé chování u Terezy nastává ve chvíli, kdy má návštěvu. Přesněji řečeno, kdy hosté zamíří na WC.
„Pokaždé jsem jako na trní,“ popisuje Tereza své pocity. „Vždycky si totiž představuju, jak si asi sedají nebo jak se dotýkají mého záchodového prkénka. Jakmile návštěva odejde, okamžitě si natáhnu gumové rukavice a prkénko i celý záchod vydrhnu,“ přiznává Tereza. „Nejhorší představou pro mě je, že bych si sedla na prkénko, na které někomu nedopatřením něco ukáplo, a on to pak utřel kouskem toaletního papíru,“ přibližuje zdravotní sestřička své obavy. Přidává také historku se svým expřítelem z Anglie, kterého jednou pozvala domů. Problém nastal, když se sympaťák James po anglicku jaksi nevyzul a bezstarostně si obut prošel celý Terezin byt. Vyjeveně pak zíral, když ho jeho nová známost usadila v kuchyni u kávy a v půl jedné ráno se dala do vytírání podlahy. „Prostě jsem to nemohla vydržet. Představa všech těch bakterií a nečistot, které mi do bytu přinesl, mě doslova děsila,“ hájí se Tereza, která je zvyklá mýt a dezinfikovat záchod po každé ranní toaletě. Je to zkrátka už takový můj rituál,“ říká s úsměvem a pokrčením ramen.
„Pokud člověk stupňuje požadavky na hygienu až do té míry, že si znemožní jakékoliv intimní soužití, pak je již na místě situaci řešit pomoci odborníka,“ radí psycholog. Při setkání s podobnými jevy je podle něj důležitý takzvaný úhel zorného pohledu. Zatímco jeden určité chování pokládá za ‚chorobné‘, druhému může připadat naopak naprosto neškodné, nebo dokonce normální.
„Jestliže popsané projevy chování neznemožňují člověku vykonávat profesi, žít v partnerském vztahu a vychovávat děti, je to všechno spíše úsměvné,“ říká Humhal. „Jakmile však intenzita těchto rituálů vzroste do takové míry, že člověk například vůbec nedojede do práce, protože se prostě není schopen odpoutat od zámku vchodových dveří, který opakovaně kontroluje, či pokud rodič kontroluje soukromý život svého potomka tak důkladně, že se jedinec psychicky zhroutí či emigruje do ciziny neznámo kam, je opět pomoc psychoterapeuta nebo psychologa nezbytná,“ uzavírá psycholog a dodává, že v takových případech se již z hlediska společnosti jedná o zcela jasnou patologii.
