Obývací pokoj, útulné osvětlení, několik šálků s horkou čokoládou, z nichž se přívětivě kouří. Kromě příležitostného slastného srkání, když se někdo napije, je slyšet už jen občasné šustění otáčejících se stránek knih. Až za hodinu či dvě se z křesel, gaučíků i překvapivých zákoutí na měkkých kobercích zvedají postavy, letmo obejmou ostatní nebo se jen po džentlemansku vytratí s tichým „dobrou noc“... Nejedná se o žádné setkání podivínů, jen o večerní zážitek v introvertně laděné rodině. Nikdo z nich, včetně dětí v pubertálním věku, se nenudil, ba naopak, byl to moment vrcholného společenského vyžití. Sdíleného ticha, smysluplně strávený čas.
Je smutným aspektem naší doby, že mnoho lidí při představě takto stráveného večera cítí rozpaky, nervozitu, nudu či dokonce iritaci nad tím, že se nemluví, nebuduje, nekomunikuje, tedy že se nikdo neprojevuje směrem ven. Pro většinu lidí je totiž vnější svět bohatší, zábavnější, pestřejší a hlavně důležitější než ten vnitřní. Nebo si aspoň myslí, že by měl být, protože tak jsme byli již od školních let vedeni. Nutí se k takovému postoji i přesto, že velká část z nich mezi introverty, tedy lidi, kteří nevyhledávají stimuly z vnějšího světa, nejspíš patří.
Prosaď se!
Každé dítě, které prošlo školním systémem, ví, že je lepší být vidět, slyšet, hulákat s ostatními, družit se a být společenský. A to i přesto, že to, co říká, není zas tak přeborné, to, co ukazuje na odiv, není zas tak výjimečné a ve společnosti – třídě, do které se musí integrovat, ho upřímně zajímá jeden nebo dva kamarádi. Učitelé již tradičně v průzkumech opakovaně hodnotí jako lepší studenty extrovertně laděné děti, přesto, že introverti mají v průměru lepší známky. Rodiče moc dobře tuší, co si doba žádá k tomu, aby jejich ratolest mohla uspět, a vedou své děti téměř slepě k extrovertnosti, i když mnoho dětí je bytostně introvertních. „Musíš se projevit!“ „Narovnej se a jdi si to s tím chlapečkem vyřídit!“ „Bojuj za sebe!“ „Když tě praštila, tak jí to vrať.“ „Utíkej si hrát s těmi novými dětmi!“ To jsou rady a postoje, které vštěpují svým dětem už na pískovišti.
Dítě, které si nepřeje konflikt, preferuje svůj vlastní klidný svět, reaguje úzkostně na impulsy nebo je prostě příliš jiné na to, aby ho běžná populace dětí bavila, je automaticky hodnoceno jako „měkkota“, „slaboch“, „ustrašenec“, „citlivka“. Spíš uslyšíte maminku stěžovat si, že neví, co si počít se svou dcerkou, protože by si celý den jen četla nebo skládala puzzle, než maminku, která by si stěžovala, že neví, co s dcerkou, která se snadno seznamuje a má hodně kamarádek. Jistě není nic špatného na dítěti, které se otevřeně a rádo přátelí s ostatními. Výhody takového nastavení jsou zcela zřejmé. Ale proč je láska k tichu, klidu, soukromí a samotářství hodnoceno jako nevýhoda? Proč trpíme představou, že rozvoj se děje jen díky neustálé společenské komunikaci? Odpovědí může být to, že jsme zapomněli na hodnoty a směry rozvoje, který introvertnost přináší: ponoření se do sebe, spíše méně než více vnějších impulsů a kultivace vztahu k sobě nezávislém na hodnocení a pohledu ostatních.
Základní nastavení
Carl Gustav Jung, který zpopularizoval základní dělení lidí na introverty a extroverty, tvrdil, že nikdo není stoprocentní introvert či extrovert, protože každý takový člověk by byl v ústavní péči. Nicméně u každého z nás existují určité tu silnější tu slabší vrozené tendence, které se zdá téměř nemožné přeprogramovat, i když se je můžeme snažit potlačit či překrýt.
Přetočme čas o několik let kupředu a podívejme se, co se stalo s naším pomyslným introvertním dítkem z pískoviště. Dnes jí je třicet let, je úspěšnou právničkou v rušné společnosti a s přáteli chodí do přeplněných barů. Z vnějšku vypadá spokojeně, ale...
Nikdy se jí nepodařilo zbavit se křečovitého pocitu v těle, když stojí u baru tělo na tělo a někdo jí huláká do ucha povrchní řeči. Nikdy nepřestala toužit po tom odjet na dovolenou úplně sama jen s knihou a houpací sítí. A vždy by upřednostnila hlubokou dlouhou a pomalou konverzaci s jedním člověkem než povrchní, i když zábavné juchání s celou partou. Jenže nikoho takového vlastně nezná. A to je právě to, co ji nikdy nepřestane udivovat, protože introvertů je třetina až polovina populace. Každý druhý nebo třetí člověk kolem ní by měl být rozjímavý, niterně orientovaný typ. A také je. Jenže stejně jako ona už na to sám zapomněl.
Co extroverti nechápou
Jedním z dalších důvodů, proč lidé dnes introverzí tak trochu pohrdají nebo proč se na ni dívají jako na nedostatek, je i to, že vlastně nechápou, co to je. Konečně introverti z definice věci se nijak nepřetrhnou, aby někomu vysvětlovali, co a jak prožívají. Introverze není slabost, ani stydlivost. Rozdělení lidí na intro- a extroverty spíš naznačuje, jak reagují na stimulace. Zatímco extrovert prahne po velkém množství stimulace, introverti jsou ve svém živlu a v plné síle, když se pohybují v tichém a klidném prostředí. A to je právě to, co je pro extroverty na jejich dovnitř obrácených bližních tak nepochopitelné – totiž že introvert čerpá sílu, bujarost a živost právě, když není vystaven vnějším stimulům. Tam, kde extrovert usychá a žízní, introvert nabírá na síle.
Introvertnost není ani stydlivost, přestože právě tak si ji rodiče i učitelé často vykládají. Stydlivost je strach ze společenského hodnocení. Introvertovi je naopak jedno, co si o něm kdo myslí. Jeho vnitřní rovnováha nepotřebuje dorovnávat z vnějšku. Otevřené kancelářské prostory, neustálé školní skupinové projekty či hromadné táborové pokřiky nejsou dílem žádného introverta. Nastavení, kdy jsme neustále na očích i uších všem ostatním, je pro introverty stejné utrpení jako pro extroverta představa života v opuštěné krajině s nejbližším městem sto kilometrů.
Ano, každý introvert se rád občas zapojí do skupinového projektu, stejně jako každý extrovert si rád zajede na uklidňující dovolenou k norským fjordům. Svět jistě potřebuje muže a ženy činu. Ale zrovna tak potřebuje rozjímavé, trpělivé či do svého kreativního nitra ponořené in-troverty, kteří netleskají spolu se skupinou někomu jen proto, že je charismatický či dostatečně hlasitý. Konečně, kdyby svět introvertním typům nedal příležitost, ochudil by se o přínosy Eleanor Roosevelt, Billa Gatese, Gándhího či Einsteina.
Spokojenost v samotě?
Měnit vědomé zaměření by byl nesmysl – patří k nám totiž stejně jako velikost nohy. Ale...
- Na introvertní povaze v porovnání s tou extrovertní samozřejmě není nic méněcenného (naopak, má řadu předností – introverti například nejsou tak povrchní a mívají originálnější nápady), ovšem pravdou je, že introverti se se svým nastavením častěji a víc trápí.
- Ve společnosti, která nás nutí, abychom se uměli „prodat“, je extrovertní chování výhodou. Často je důležitější, zda umíme své okolí přesvědčit o svých přednostech, než přednosti samotné...
- Psycholog William Fleeson uveřejnil v časopise Journal of Personality and Social Psychology výsledky studie, během níž zkoumal měnící se nálady několika stovek lidí během několika týdnů. Každý, doslova každý účastník studie se cítil šťastnější ve chvílích, kdy se choval extrovertně, než v okamžicích, kdy se choval introvertně.
- Princip introverze nám dává poznat vlastní individualitu ukrytou za společenskou maskou a vztáhnout se k sobě samému. Pochopitelně, že postupnou kultivací může vědomá introverze zajistit i vhled až k objektivním realitám kolektivního nevědomí, ale o tom až jindy a jinde.
