Dítě, které si nepřeje konflikt, preferuje svůj vlastní klidný svět, reaguje úzkostně na impulsy nebo je prostě příliš jiné na to, aby ho běžná populace dětí bavila, je automaticky hodnoceno jako „měkkota“, „slaboch“, „ustrašenec“, „citlivka“. Spíš uslyšíte maminku stěžovat si, že neví, co si počít se svou dcerkou, protože by si celý den jen četla nebo skládala puzzle, než maminku, která by si stěžovala, že neví, co s dcerkou, která se snadno seznamuje a má hodně kamarádek. Jistě není nic špatného na dítěti, které se otevřeně a rádo přátelí s ostatními. Výhody takového nastavení jsou zcela zřejmé. Ale proč je láska k tichu, klidu, soukromí a samotářství hodnoceno jako nevýhoda? Proč trpíme představou, že rozvoj se děje jen díky neustálé společenské komunikaci? Odpovědí může být to, že jsme zapomněli na hodnoty a směry rozvoje, který introvertnost přináší: ponoření se do sebe, spíše méně než více vnějších impulsů a kultivace vztahu k sobě nezávislém na hodnocení a pohledu ostatních.
Základní nastavení
Carl Gustav Jung, který zpopularizoval základní dělení lidí na introverty a extroverty, tvrdil, že nikdo není stoprocentní introvert či extrovert, protože každý takový člověk by byl v ústavní péči. Nicméně u každého z nás existují určité tu silnější tu slabší vrozené tendence, které se zdá téměř nemožné přeprogramovat, i když se je můžeme snažit potlačit či překrýt.
Přetočme čas o několik let kupředu a podívejme se, co se stalo s naším pomyslným introvertním dítkem z pískoviště. Dnes jí je třicet let, je úspěšnou právničkou v rušné společnosti a s přáteli chodí do přeplněných barů. Z vnějšku vypadá spokojeně, ale...
Nikdy se jí nepodařilo zbavit se křečovitého pocitu v těle, když stojí u baru tělo na tělo a někdo jí huláká do ucha povrchní řeči. Nikdy nepřestala toužit po tom odjet na dovolenou úplně sama jen s knihou a houpací sítí. A vždy by upřednostnila hlubokou dlouhou a pomalou konverzaci s jedním člověkem než povrchní, i když zábavné juchání s celou partou. Jenže nikoho takového vlastně nezná. A to je právě to, co ji nikdy nepřestane udivovat, protože introvertů je třetina až polovina populace. Každý druhý nebo třetí člověk kolem ní by měl být rozjímavý, niterně orientovaný typ. A také je. Jenže stejně jako ona už na to sám zapomněl.
Co extroverti nechápou
Jedním z dalších důvodů, proč lidé dnes introverzí tak trochu pohrdají nebo proč se na ni dívají jako na nedostatek, je i to, že vlastně nechápou, co to je. Konečně introverti z definice věci se nijak nepřetrhnou, aby někomu vysvětlovali, co a jak prožívají. Introverze není slabost, ani stydlivost. Rozdělení lidí na intro- a extroverty spíš naznačuje, jak reagují na stimulace. Zatímco extrovert prahne po velkém množství stimulace, introverti jsou ve svém živlu a v plné síle, když se pohybují v tichém a klidném prostředí. A to je právě to, co je pro extroverty na jejich dovnitř obrácených bližních tak nepochopitelné – totiž že introvert čerpá sílu, bujarost a živost právě, když není vystaven vnějším stimulům. Tam, kde extrovert usychá a žízní, introvert nabírá na síle.
