Bylo to těsně před mými třicátými narozeninami, když mi přítel oznámil, že se chce rozejít. Nejenže jsem to nečekala, ale dokonce jsem myslela, že mě požádá o ruku… Tvářil se pořád tak tajemně a byl na mě hrozně milý… Prostě jsem to špatně pochopila. Žili jsme spolu víc než pět let a plánovali i děti. Tedy někdy v budoucnu. Vůbec mě nenapadlo, že bychom se mohli spolu rozejít. A už vůbec jsem nepočítala s tím, že zůstanu ze dne na den sama.
Přítel se odstěhoval a já, abych se nezbláznila, začala zajídat smutek čokoládou. Říkala jsem si, že můžu. Mám přece právo trochu si osladit život. Někdo si naleje skleničku vína, další zapálí cigaretu. A já si koupím pár tabulek čokolády. Jenže po pár dnech, tedy spíš týdnech, už jsem nedokázala na nic jiného myslet. Ochutnala jsem snad všechny druhy, od bílé po tu nejtmavší. Bonboniéry, tyčinky, čokoládu na vaření i samotné kakao. Abych si to zprotivila. Nic nezabíralo. Bez čokolády jsem nedokázala usnout ani vstát z postele. Nakonec jsem čokoládu přikusovala i k salátu, který jsem si dávala k obědu, abych tolik nepřibírala. Nepomohlo to a moje váha stoupala.
Bonboniéru jsem slupla na posezení
„Co to s tebou je, Ivo?“ ptala se kamarádka, kterou jsem po delší době potkala v sauně, kde jsem se pocením marně snažila vyhrát nerovný boj s nově nabytými kilogramy, a nelítostně pokračovala: „Ty vypadáš nějak divně. Nejsi nemocná? Nějaká oteklá...“ Rozbrečela jsem se a ona ani nedokončila větu. Všechno jsem na ni vychrlila. Nechala mě vypovídat. Celkem dobře věděla, o čem mluvím, protože před několika lety bojovala se závislostí na lécích proti bolesti.
„Ale to jsem vůbec nevěděla, že na něčem takovém může být člověk závislý!“ divila jsem se, když mi na oplátku za moji upřímnost líčila, jak po úraze nemohla přestat s užíváním tabletek a nakonec skončila v ordinaci psychiatra… „Dostala jsem se mezi závisláky a hrozně mi pomohlo vidět, že nejsem s podobným problémem sama. To by ses divila, kolik lidí je závislých. Závislost si můžeš vypěstovat na čemkoli. Prý i na přehnaně zdravém životním stylu, bio potravinách nebo sportu. Tak proč ne i na čokoládě!“ tvrdila a já jí docela věřila.
Občas jsem si opravdu připadala jako feťák, který baží po své droze… Pro čokoládu bych byla ochotná snad i vraždit! Kdykoli jsem si vzpomněla na bývalého přítele nebo nedejbože ho dokonce potkala, byla jsem úplně mimo. Dokázala jsem sníst velkou bonboniéru na posezení!
