Bylo to těsně před mými třicátými narozeninami, když mi přítel oznámil, že se chce rozejít. Nejenže jsem to nečekala, ale dokonce jsem myslela, že mě požádá o ruku… Tvářil se pořád tak tajemně a byl na mě hrozně milý… Prostě jsem to špatně pochopila. Žili jsme spolu víc než pět let a plánovali i děti. Tedy někdy v budoucnu. Vůbec mě nenapadlo, že bychom se mohli spolu rozejít. A už vůbec jsem nepočítala s tím, že zůstanu ze dne na den sama.
Přítel se odstěhoval a já, abych se nezbláznila, začala zajídat smutek čokoládou. Říkala jsem si, že můžu. Mám přece právo trochu si osladit život. Někdo si naleje skleničku vína, další zapálí cigaretu. A já si koupím pár tabulek čokolády. Jenže po pár dnech, tedy spíš týdnech, už jsem nedokázala na nic jiného myslet. Ochutnala jsem snad všechny druhy, od bílé po tu nejtmavší. Bonboniéry, tyčinky, čokoládu na vaření i samotné kakao. Abych si to zprotivila. Nic nezabíralo. Bez čokolády jsem nedokázala usnout ani vstát z postele. Nakonec jsem čokoládu přikusovala i k salátu, který jsem si dávala k obědu, abych tolik nepřibírala. Nepomohlo to a moje váha stoupala.
Bonboniéru jsem slupla na posezení
„Co to s tebou je, Ivo?“ ptala se kamarádka, kterou jsem po delší době potkala v sauně, kde jsem se pocením marně snažila vyhrát nerovný boj s nově nabytými kilogramy, a nelítostně pokračovala: „Ty vypadáš nějak divně. Nejsi nemocná? Nějaká oteklá...“ Rozbrečela jsem se a ona ani nedokončila větu. Všechno jsem na ni vychrlila. Nechala mě vypovídat. Celkem dobře věděla, o čem mluvím, protože před několika lety bojovala se závislostí na lécích proti bolesti.
„Ale to jsem vůbec nevěděla, že na něčem takovém může být člověk závislý!“ divila jsem se, když mi na oplátku za moji upřímnost líčila, jak po úraze nemohla přestat s užíváním tabletek a nakonec skončila v ordinaci psychiatra… „Dostala jsem se mezi závisláky a hrozně mi pomohlo vidět, že nejsem s podobným problémem sama. To by ses divila, kolik lidí je závislých. Závislost si můžeš vypěstovat na čemkoli. Prý i na přehnaně zdravém životním stylu, bio potravinách nebo sportu. Tak proč ne i na čokoládě!“ tvrdila a já jí docela věřila.
Občas jsem si opravdu připadala jako feťák, který baží po své droze… Pro čokoládu bych byla ochotná snad i vraždit! Kdykoli jsem si vzpomněla na bývalého přítele nebo nedejbože ho dokonce potkala, byla jsem úplně mimo. Dokázala jsem sníst velkou bonboniéru na posezení!
Musela jsem se přeprogramovat
K psychiatrovi jsem nakonec nešla, hrozně jsem se styděla. Ale našla jsem si takovou malou neziskovou organizaci, která pomáhá bezdomovcům a také alkoholikům. Inzerovali, že poradí každému zdarma, tak jsem to zkusila. Myslela jsem, že mi jenom řeknou, kam mám jít nebo na koho se obrátit. Byla jsem překvapená, že se mi nevysmáli. Nejdřív na mě sice koukali dost zvláštně, když jsem jim řekla, že mám závislost na čokoládě. Ale když jsem jim vylíčila svoje pocity a neutuchající touhu po čemkoli, co připomíná moji milovanou pochoutku, vzali můj problém celkem vážně.
Rozhodli se, že to se mnou zkusí, i když nejsem alkoholik, ale čokoholik! Navrhli mi program, který mě měl zbavil závislosti a tak nějak ‚přeprogramovat‘ jiným směrem. Hodně se mnou mluvili a rozebírali příčinu mého chování. Prý sebedestruktivního. Potom jsem si vzala dovolenou a odjela do lázní. Na čtrnáct dní mezi samé staré lidi. Byla to dost hrůza, ale dostávala jsem jídlo přesně podle rozvrhu a vůbec nic sladkého. Mezi tím jen cvičení, vycházky, procedury… A hlavně – žádné nákupy v obchodech s jídlem, aby mě to nelákalo. Po příjezdu jsem doma vyházela všechno, co by mi připomínalo starý život. A nakonec jsem si pořídila psa. Pořádně velkého, abych s ním musela na procházky.
S pokušením bojuji pořád
Trvalo rok, než jsem nabraná kila shodila. Na čokoládu myslím pořád. Neuplyne den, kdy bych nebojovala s chutí, s pokušením zakousnout se do pořádně velké tabulky té nejjemnější čokolády. Ale vím, že nesmím. Tak jako se alkoholik nesmí dotknout alkoholu, já nesmím ani čtvereček… Vím, že by totiž u malého kousku nezůstalo a hned bych se nacpala. A můj bývalý? Nedávno mě pozval na večeři. Prý udělal hroznou chybu… Chtěl by se vrátit, dát to zase dohromady. Nejdřív jsem měla radost a už jsem skoro kývla. Pořád nikoho nemám a on se s nějakou holkou zrovna rozešel.
„Žádná není jako ty! Pořád tě miluju! Už si ani nepamatuju, proč jsme se rozešli!“ tvrdil a já si najednou uvědomila, že už ho nechci. Kouzlo bylo pryč. Viděla jsem jen prolhaného podvodníčka, který mě bezohledně zradil a kterému bylo jedno, co to se mnou udělá… Najednou jsem se cítila volná a silná. „Už ti nevěřím. A i kdyby, nemám o tebe zájem. Prostě už tě nemiluju!“ odpověděla jsem mu skoro vesele a bylo mi lehko, skvěle. Prostě dobře, jak už dlouho ne!...
