Zvedla to jeho matka.
„Chystala jsem se právě na večerní jízdu s přítelem, když mi zavolal, že celá akce padá. Pracuje jako architekt a musel dodělat několik nákresů. Telefon položil s větou, ať mu později zavolám. Barových radovánek jsem se ale nehodlala jen tak vzdát a na své oblíbené mojito jsem vytáhla kamarádku. Nakonec nezůstalo u jednoho, a teprve když se ke mně v půl druhé ráno přitočil rádobyelegantní chlap s chlípnými návrhy, vzpomněla jsem si na Petra. Nadrženého týpka jsem odbyla poznámkou, že jsem na ženy, a utíkala na záchod žhavit drát. Měla jsem v úmyslu prozradit svému drahému, co všechno mu provedu, až ho příště uvidím. Světlo na záchodě ale svítilo dost špatně, a tak jsem místo ,Petr mobil’ začala vytáčet ,Petr domů’.
Zrovna když to někdo na druhém konci vzal, ozvalo se za mnou splachování, takže jsem pouze slyšela jakési vzdálené ,Haló?’. O příjemci jsem ale nepochybovala. Okamžitě jsem začala popisovat, jak mu zabořím hlavu do rozkroku a vypláznu jazyk. Po určité době jsem si uvědomila, že neslyším žádnou reakci svého jinak velice výřečného partnera, a okamžitě jsem zmlkla. Na druhém konci se ozvalo: ,Už jste skončila, slečinko?’ Hlas Petrovy matky na mě dolehl jako blesk z čistého nebe. Vykoktala jsem omluvu, ale než se mi podařilo telefon položit, ještě jsem si musela vyslechnout, že normální lidé telefonují do deseti večer. A samozřejmě nezapomněla dodat, že mé řeči považuje za nechutné v jakoukoliv hodinu.“
– Jitka, 21 let, asistentka
Přesvědčoval mě, že jsem jeho dcera
„Zhruba před půl rokem mi kolem půlnoci zazvonil telefon s neznámým číslem. Říkala jsem si, kdo mi to tak pozdě volá. Ve sluchátku jsem ale místo nějakého známého hlasu uslyšela velmi zoufalé a podnapilé zvolání: ,Lucinko!’ Došlo mi, že se jedná o nějaký omyl. Zdvořile jsem pánovi vysvětlila, že se jmenuji Markéta a patrně volá na špatné číslo. Muž ale pokračoval: ,Lucinko! Nelži mi, tady je táta.’
Trvala jsem na svém, ale zhrzený otec jakési Lucie se nedal odbýt. ,Lucinko, přece musíš mluvit se svým tátou.’ V duchu jsem proklínala pravou adresátku telefonátu – když nechce mluvit s rodinou, vymýšlí si cizí čísla. Zakřičela jsem na něho, že žádnou Lucii neznám, načež se dotyčný vzdal a se slovy: ,No dobře, tak tedy nejsi Lucinka,’ to položil. O měsíc později se ve stejnou noční hodinu rozdrnčel můj mobil znovu. Neblahá předtucha se vyplnila. Podnapilý zoufalý hlas ve sluchátku opět volal: ,Lucinko, tady táta.’ Okamžitě jsem zavěsila. Volal mi potom ještě asi třikrát, než ho to přestalo bavit.“
– Markéta, 27 let, účetní
