Cesta hrůzy
Studuju výtvarnou školu a jako semestrální práci jsme měli nafotit zimní krajinu. Vyšlápla jsem si s kamarádem rovnou na Sněžku a pořídila spoustu skvělých záběrů. Zpátky jsme se chtěli svézt lanovkou, jenomže jsme si nevzali dost peněz, a tak jsme se vypravili dolů zase pěšky. Že šlo o špatné rozhodnutí, nám došlo vzápětí. Začalo se stmívat a krajina se rychle nořila do tmy. Netušili jsme, kudy vede cesta, v lese jsme se brodili hlubokým sněhem a padali. Chvíli jsme sestupovali po všech čtyřech a chytali se stromů, jindy jsme se plazili po ledu a doufali, že dolů dorazíme živí. Po několika hodinách jsme se opravdu vynořili v civilizaci – od hlavy až k patě od bahna a promočeni od sněhu.
Johana, 24 let, fotografka
Překvapení na pohledech
S přítelem jsme o prázdninách seděli na terase chaty a chystali se napsat pohledy společným známým. Každý jsme se chopili jedné propisky, a jakmile jeden z nás vytvořil kus textu, předal ho druhému, který ho doplnil. Když jsme se na naše díla podívali, byli jsme v šoku. Ukázalo se totiž, že máme úplně stejný rukopis. Nebylo vůbec poznat, že text psaly dvě různé osoby! Naše vzájemná písemná komunikace doposud probíhala jen e-maily a esemeskami, takže jsme to ani dřív odhalit nemohli. Jenže my dokonce můžeme jeden druhého podepisovat! Na pohledy už raději používáme každý jinou barvu propisky, aby to nevypadalo, že pozdrav psal jenom jeden z nás.
Eva, 32 let
Šílené hory
Manželova rodina pronajala na týdenní lyžovačku na horách chatu a sezvala všechny příbuzné. Přislíbili nám, že budeme mít vlastní pokoj a spoustu soukromí. Šlo samozřejmě o nadsázku. V chalupě s dvaceti dospělými a deseti dětmi něco jako soukromí prostě neexistuje. Třeba dveře našeho pokoje se vůbec netrhly. Nejhorší byli potomci příbuzných, protože vůbec neťukali. Hráli si na chatě na schovávanou a co chvíli k nám nějaký z nich vběhl, zařval: „Deset dvacet Monika,“ a utekl. V jednu chvíli k nám takhle vpadl i osmiletý švagrův syn Šimon, zadíval se na mě a pronesl: „Už se mi nelíbíš.“ Nechápavě jsem na něj vytřeštila oči, takže ještě dodal: „Na svatbě ses mi ještě líbila, ale teď už máš vrásky.“ Po týdnu s drahými jsem myslela, že mi praskne hlava. Další rok nemusím nikoho z nich vidět.
Monika, 29 let
Mířili na nás pistolí!
Cestou z Holandska nás o půlnoci v Německu stavěli policisté. Nešlo ale o žádnou běžnou silniční kontrolu. Zablokovala nás tři auta a vyskákali z nich chlapi s pistolemi. Obestoupili nás a s namířenými zbraněmi řvali, ať se ani nehneme a vyklopíme, odkud jedeme a proč. Mráz mi běhal po zádech a připadala jsem si jako kriminálnice. Ptali se, kam jsme ukryli drogy a zbraně, a prohledali auto. V kufru ale našli jen batohy s upoceným oblečením, spacáky, mušle z pláže a toaletní papír. Postupně jim došlo, že jsme obyčejní turisté, a najednou se začali chovat zdvořile. Dokonce nám doporučovali, abychom strávili dovolenou v Německu u moře. Přiznali nám, že si nás spletli s jinými Čechy, na které byli upozorněni. Skuteční pašeráci zřejmě mezitím klidně projeli.
Lenka, 30 let, psychoterapeutka
V sedle u Pacifiku
Když jsem byla v Mexiku, pronajali jsme si domeček na pláži u Pacifiku. Na jeden den vpodvečer jsme si zamluvili vyjížďku na koni. Předtím jsem párkrát v sedle seděla, takže jsem nebyla úplný nováček. Kůň mě respektoval, a tak jsem postupně získávala odvahu. Nejprve jsme šli krokem po pláži a pak jsem začala zkoušet cval a klus. Když jsme se asi po hodině a půl vraceli zpátky s naším průvodcem se slušivým sombrerem, zapadalo už slunce, moře hučelo a pěnilo, kormoráni nám létali nad hlavami, kokosové palmy všude kolem a já si to jako divoká amazonka pádila tryskem v sedle svého hřebce po písečných dunách u vln Tichého oceánu. Křičela jsem jako smyslů zbavená, srdce mi bilo jako o závod. Připadala jsem si jako hrdinka romantického filmu. Dodnes mi při téhle vzpomínce naskakuje husí kůže.
Jana, 27 let
Vymodlený porod
V třicátém šestém týdnu těhotenství mi gynekoložka na běžné prohlídce řekla, že trpím preeklampsií. Tahle nemoc postihuje pouze těhotné a ohrožuje přitom na životě matku i dítě. Jedinou léčbou je samotný porod, takže mě okamžitě odvezli do porodnice. Prožívala jsem záchvaty strachu, nejistoty a beznaděje. Následující dva dny se mi lékaři snažili vyvolat porod. Ležela jsem na kapačkách a absolvovala jedno nepříjemné vyšetření za druhým. Třetí den mi lékař oznámil, že dnes musím porodit, jinak nepřežiju já ani miminko. Ležela jsem od rána na sále napojená na přístroje. Můj strach sílil. Cítila jsem tak silnou obavu o miminko, že jsem ani nevnímala bolest z kontrakcí. Naděje mi svitla ve chvíli, kdy mi drobná žena v bílém plášti oznámila: „Vypadá to dobře, maminko, dítě už je na cestě!“ Okamžitě se zmobilizovala každá buňka v mém těle. Po třech hodinách jsem už s obrovským pocitem štěstí svírala v náručí dvoukilový uzlíček. Pocítila jsem tehdy ohromný příliv energie, že bych snad i skály mohla lámat.
Kateřina, 31 let
Byt s minulostí
Když jsem si před pár lety na stáži pronajímala malou garsonku s terasou přímo v centru Toronta, těšila jsem se na pohodové bydlení. Tehdy jsem ještě nevěděla, že střed města obývají hlavně sociálně slabší vrstvy. Neupozornil mě na to ani relativně nízký nájem. Jednoho večera na můj balkon ve zvýšeném přízemí dopadl velký kámen. Vylekala jsem se a přistoupila k oknu. Pod domem stál mladý černoch v kšiltovce a zrovna se chystal hodit další. Okamžitě jsem vytočila číslo policie. Když konečně přijeli, výtečník byl už dávno pryč. Strážníci mi vysvětlili, že garsonku obýval dealer drog, kterého zatkli krátce před mým nastěhováním. Kdykoliv měl někdo zájem o dávku, hodil mu kamínek na terasu. Těch se tam mimochodem povalovalo šílené množství. Strážci zákona mi doporučili, ať se odstěhuju. Podobných narkomanů by se pod mými okny mohlo potloukat hodně.
Iveta, 29 let, novinářka
Příliš živý sen
Usínala jsem tehdy u příbuzných ve starém domě v pokoji pro hosty. Naproti postele stála velká almara s knihami a právě na ní spočinul můj pohled těsně před usnutím. Ve snu jsem pak hleděla na tentýž kus nábytku, byť byl trochu větší a podivně pokřivený. Najednou se začalo ozývat zlověstné „krá, krá, krá“ a po pokoji létali samí havrani. Srdce mi tlouklo jako o závod, jenže to už jsem se probudila. Kolem mého lůžka stála celá rodina s ustaranými výrazy ve tváři. Nejdřív mě napadlo, že ležím v rakvi. Pak mi ale došlo, že všechno byl jen sen a rodiče i s dalšími příbuznými se nade mnou teď vyděšeně sklánějí proto, že jsem ze spánku řvala jak pominutá.
Lucie, 26 let
Bezstarostná jízda
Kamarád miluje velké motorky a tak dlouho mi o nich básnil, až mě přemluvil, abych s ním vyrazila na projížďku. Jakmile se ručička na tachometru přehoupla přes stopadesátikilometrovou rychlost, raději jsem zavřela oči, hystericky pištěla a modlila se, ať to přežiju. Pak mi ale došlo, že svým strachem stejně nic nezměním. Jestli se vybouráme, ať si to alespoň užiju, blesklo mi hlavou. V tu chvíli jsem se úplně uvolnila, pevně sevřela Michalův pás a řvala teď pro změnu nadšením a vzrušením.
Klára, 20 let studentka
