Láďa často vzpomíná na září roku 2006, kdy poprvé vstoupil na půdu vyšší odborné školy. „Se spolužáky jsme si prohlíželi fotky studentek střední školy, s níž jsme sdíleli budovu. ,Tahle je pěkná,’ ohodnotil jsem usměvavou tmavovlásku z druháku a pohotový kamarád hned zjistil její jméno – Eliška,“ vypráví dnes třiadvacetiletý sympaťák. Všiml si, že stejnou třídu jako krásná brunetka navštěvuje i známá z jeho rodného města, a podařilo se mu ji přesvědčit, aby zorganizovala rande ve čtyřech. Eliška byla sice už zadaná, ale Láďa ji něčím okouzlil, takže od prosince utvořili oficiální školní pár.
„Zimu jsme strávili romantickými procházkami v mrazu, bruslením a tajnými polibky, protože rodiče ještě nechtěli šestnáctiletou dceru pouštět ven. A tak jsem se jednou dokonce vydal na hory do téhož hotelu, v jakém trávila Eliška jarní prázdniny s rodinou,“ svěřuje se Láďa. Koncem roku by oslavili tříleté výročí, jenže osud měl s jeho přítelkyní jiné plány. „Když byla Eliška malá, prožila peklo. Vyprávěla mi, že kdykoliv se najedla, zvracela. Doktorka ji i matku prý označila za simulantky, ale naštěstí se s touto diagnózou rodiče nespokojili a zařídili ještě vyšetření přes známého v Motole. Ten zjistil, že se Elišce neuzavírá žaludeční membrána a unikající žaludeční šťávy jí leptají jícen. Prodělala pak vážnou operaci, po které jí zbyla dlouhá jizva na břiše. Lékaři jí přitom dávali jen několikaprocentní šanci na přežití, ale ona uměla bojovat.“
„Nechoď na plastiku!“
„Stala se z nás brzy nerozlučná dvojka. I profesoři ve škole žertovali, že k nám do třídy přibyla nová studentka, protože Eliška u mě často trávila přestávky. Chtěla se stát letuškou, ale když viděla, jak se o ni bojím, slíbila, že si to ještě rozmyslí. Jednou jsem totiž přihlížel, jak skáče s padákem, a umíral jsem strachy. Mé obavy se ale projevily ještě v jiné oblasti. Přítelkyně chtěla podstoupit plastickou operaci jizvy, protože do osmnácti by jí zákrok proplatila pojišťovna.
Já byl proti, jeden známý se totiž z narkózy už neprobudil a navíc Eliška měla tak fantastickou postavu, že kdo ji spatřil v bikinách, rozhodně s úžasem zíral na její přednosti a ne na její šrám. Rodiče přítelkyně však říkali, ať využije příležitost, dokud operaci hradí pojišťovna. Někdy jsme měli odlišné názory a ne vždy jsme si s její matkou a otcem padli do noty. Naopak s mými rodiči byla Eliška jedna ruka a měli se vzájemně moc rádi. V létě jsme ji brali na dovolené do Chorvatska a na vodu, v zimě na lyže. Pomalu jsme spřádali plány, že až oslaví osmnáctiny, pronajmeme si byt a zůstaneme spolu. Plnoletost už ale slavila v nemocnici.“
„Jak vypadáš? Koukej jíst!“
„Problémy se objevily koncem roku 2007, kdy se mi Eliška svěřila, že jí už delší dobu dělá problémy udržet v žaludku oběd ze školní jídelny. Vážila vždycky kolem osmačtyřiceti kilo, což bylo při jejím malém vzrůstu v pořádku, ale najednou mi začala doslova mizet před očima. Občas se na rande rozbrečela, protože ji prý doma neustále popichovali ,Eliško, musíš jíst! Podívej se na sebe, jak vypadáš!’ Nevěnoval jsem tomu moc pozornost, vždy totiž baštila jako zedník – klidně spořádala banán v čokoládě, palačinku a dvě večeře na posezení, až se brácha divil: ,Kde to v tobě mizí?’ Na jaře 2008 slavila mamka padesátiny a samozřejmě na rodinnou sešlost pozvala i mou slečnu. Neměli jsme dost místa, tak jsme se během hlavního jídla u stolu střídali. Eliška u něj ale seděla pořád, protože jí trvalo snad dvě hodiny, než do sebe hlavní chod nasoukala. Máma mě starostlivě upozornila, že se jí možná vracejí potíže z dětství. Ani ve snu nás však nenapadlo, že za starostmi Elišky stojí onkologický nález na jícnu.“
„Když konec, tak rychle.“
V květnu se Láďa připravoval na absolventské zkoušky, jeho myšlenky se však upínaly na jiné hrůzy než výkon před zkušební komisí. „Zuřivě jsem trval na tom, aby šla Eliška okamžitě na vyšetření. Její rodiče se ale rozhodli svěřit ji do péče známého lékaře, který jí kdysi zachránil život. Objednací lhůta byla ale dva měsíce, byl zrovna na zahraniční stáži. Tvrdili: ,Eliško, dva měsíce vydržíš.’ I já jsem v to doufal, přesto jsem se podvědomě bál nejhoršího. Můj táta obvolal známé a sehnal specialistu, který by ji prohlédl, ale rodiče Elišky trvali na dodržení termínu u jejich lékaře. Začátek června jsem nakonec trávil u svého miláčka doma a polehávali jsme v obýváku u televize, ačkoliv venku sálalo slunce. Nosil jsem Elišku do schodů, i výprava na toaletu ji totiž příšerně unavila. Záležitosti, které ji dřív těšily, si neužívala jako dřív, několikrát mi dokonce připadalo, že i mé něžnosti se spíš snaží přetrpět. Po sérii vyšetření se bohužel nejhorší obavy potvrdily.
Elišku střídavě propouštěli a nabírali zpět do nemocnice a její rodiče rozhodli, že jí skutečnost o rakovině zamlčí. Lékaři se bohužel shodli, že na chemoterapii je příliš slabá. Hodně mě ranilo, když jsem přišel jako téměř každý den na návštěvu a Eliščina maminka, která s ní od začátku v nemocnici bydlela, zašeptala: ,Je to špatné, jestli má být konec, tak rychlý.’ Tenkrát jsem nepochopil, jak to myslela, ale věřím, že spíš v dobrém. Nevím, zda rodiče o jejím zdravotním stavu věděli víc, ale já a moje rodina jsme pořád křísili plamínek naděje. Zjišťovali jsme fakta o léčbě v Malajsii a u léčitelů, jimiž jsme dosud pohrdali, jsme nakoupili byliny pro posílení těla, jež na rozdíl od chemoterapie neničí všechny buňky, ale jen ty rakovinné. Eliščina rodina naše úsilí ale vetovala, bylinky zůstaly nerozbalené.“
Osmnáct bílých růží
„V červenci Elišku převezli do hořovické nemocnice, na tělo měla napojené hadičky a přístroj na podporu dýchání. Během návštěv jsme se ale chovali jakoby nic a plánovali, že letos Chorvatsko raději zrušíme, ale příští rok si to vynahradíme. Ona vážila už jen třicet šest kilo, pokaždé, když jsem ji viděl, uvědomil jsem si, jak krásnou postavičku měla, zato teď mi už jen mizí před očima. Vzpomněl jsem si, jak ji kamarád na vodě škádlil, aby ukázala prsa, jenže ona si omylem vyhrnula tričko až příliš a její krásné vnady uviděli cizí vodáci a téměř se převrátili i s lodí. Abych se z toho, co se děje, nezbláznil, koupil jsem si kabriolet a jezdil s rodiči po republice. Poslední červencový den jsme kempovali na Orlíku a já se chystal do Hořovic, ale Eliščin telefon zvedla její máma. ,Spí, měla epileptický záchvat, dnes nejezdi,’ oznámila mi.
Další ráno zazvonil telefon mému otci. Když jsem zdálky rozpoznal ženský hlas, hned jsem pochopil. Trvalo ale mnohem déle, než jsem si Eliščin odchod připustil. Hodně mě překvapilo, že její rodina odjela už týden poté na dovolenou a ani se nám neozvala kvůli pohřbu. Oznámení o posledním rozloučení mi přišlo dodatečně. Skoro jsem uvažoval o tom, že skoncuju se životem, ale jen bych ublížil svému okolí a Eliška by si to stejně nepřála. Chtěla by, abych se ze života radoval za ni. Strašně moc mi pomohla má rodina. Nedostal jsem žádné zprávy, kam Elišku pohřbili, a tak můj táta zorganizoval s kamarády akci s pracovním názvem šmírování na hřbitově – prohledali ho a našli pro mě Eliščin hrob. Následující den jsem objednal kytici osmnácti bílých růží a vyrazil „za Eliškou”. Podrželi mě také kamarádi, vysněná práce a časem i nová přítelkyně.
Míšu jsem poznal víceméně náhodou na internetu, čtyři měsíce po Eliščině smrti. Při našem prvním krátkém setkání jsem se jí svěřil, že zrovna mířím na hřbitov dát kytičku na hrob své přítelkyně, a ona hned projevila zájem jet se mnou. Nejvíc mě překvapilo, když se ukázalo, že studuje stejný obor jako Eliška. Teoreticky jsme se mohli potkat ve škole na chodbě, jenže já byl zamilovaný a po jiných dívkách se neohlížel. Navíc jsem měl rád drobné tmavovlásky a Míša je dlouhovlasá blondýna o půl hlavy vyšší než já. Je to výjimečná osobnost a krásná slečna, ale občas se nemohu ubránit a srovnávám. Pořád mám v hlavě ten poslední den, kdy jsem za ní byl v nemocnici. Jako by tušila, že se něco děje – byla ke mně strašně moc milá, i když určitě měla bolesti.“
