V podvědomí máme zaseté různé nformace. Například tu, že muži jsou od přírody více promiskuitní než ženy – ty jsou přece strážkyně ohně, rodí a věrně doma čekají, až jejich muži rozsejou. Celkem logický koncept, který perfektně sedí na partu z pravěké jeskyně. Když se však porozhlédnete po vašem okolí dnes, prozřete, že současnost se od dob dávných liší. Jak ukazují novodobé sexuologické a sociologické studie, třeba ve Velké Británii nebo na Novém Zélandu ženy – co se střídání sexuálních partnerů týče – vedou.
Císařové, učenci, manželky a milenky
V podstatě exitují pouhé dva archetypy mužů – císař a učenec. Císař potřebuje mít ke svému zdravému fungování kolem sebe ženy, jedna mu zdaleka nestačí pro sex ani pro život. Učenec je jiný. Od přírody zdrženlivější, přemýšlivější, usebranější, klidnější, nemá tak silný sexuální „drive“. Vyhovuje mu monogamní vztah, intimita. Můžete to vnímat i jinak, moderněji – třeba macho versus intelektuál. Divoch versus rodinný typ... A stejnou dvojici protipólů najdeme i v ženském světě – věrná manželka versus milenka, kněžka, konkubína.
Vázanost versus nevázanost.
Možná v sobě objevíte sklon k věrnosti, možná naopak, možná se ve vás oba archetypy střídají, možná hádají – jedna teorie totiž praví, že všichni máme v sobě všechno, obě polarity, a záleží jen na tom udržet je v rovnováze. Abyste si zachovala duševní zdraví, někdy je potřeba partnery střídat, jindy zase prohlubovat jeden vztah. Rozumíte však svým skutečným potřebám?
Kdy a jak a co
Jsou chvíle, kdy může být střídání partnerů zdravým přístupem. Jistě znáte někoho, kdo si už v patnácti šestnácti letech našel partnera, prožil s ním pubertu a třeba i část nebo celou dospělost. Ano, může se stát, že právě tací jedinci si budou téma nevěry a promiskuity řešit v pozdějším věku, protože je dožene pocit, že něco neodžili, zmeškali, ale také nemusí. Častější vzorec je však takový: období dospívání bývá časem experimentů, nevázaných vztahů, které jsou víc o sexu než o hloubce partnerství, načež postupně dochází ke zklidnění a „usazování se“. Protože internet, který je bezpochyby fenoménem dnešní doby, promiskuitnímu přístupu svými seznamkami k sexu velmi nahrává, můžete souložit každý den s někým jiným, chcete-li. A nemusíte za to draze platit, jako tomu bývalo v dobách rozkvětu prostituce.
Obdobím promiskuity se u některých stává doba po rozchodu. Dlouhodobý vztah se rozpadl a vy hledáte, užíváte si znovunabyté nevázanosti, chcete zapomenout v náručí jiného muže, a překrýt tak smutek, nejistotu. Existuje i nemalá skupina lidí, kteří nechtějí žít ve vztahu, protože mometálně mají nastaveny jiné priority, kterými jsou třeba svoboda, kariéra (a těm bývá pevný vztah leckdy překážkou, ovšem proč žít bez vztahu i bez sexu?)... Ačkoli můžeme sebedlouzeji polemizovat o tom, co je zdravá míra promiskuity, zdravý přístup, a co už je přes míru, faktem zůstává, že jsme každý jiný, střídají se nám různé životní etapy a v nich jiné potřeby.
Holky lovkyně
Mívali jsme v redakci kolegyni. Vitální, celkem hezká, dost výmluvná a originální žena se dvěma odrostlými dětmi. Muže na sex lovila vždy a všude. Byly týdny, kdy se dokázala sejít třeba s pěti různými muži. Domluvila si schůzku u kostela, a pak to šla z auta omrknout: „Když se mi to nezdá, vůbec se neobjevím,“ říkávala a říká dodnes. Zažila spoustu nevázaných dobrodružství. Něco nestálo za nic, někdy si zasouložila opravdu skvěle. Neustále vykřikovala, že žádného chlapa doma nepotřebuje. Jenže mnohokrát se stávalo, že tahle jiskrná žena seděla u svého pracovního stolu jako uzlíček nervů. A v takový slabší moment si sama sobě (i nám) přiznala, že už nechce být doma pořád sama, že touží po tom, aby ji někdo miloval. Doopravdy miloval...
Známe i případ Evy. Mimořádně hezké, sexy a bohaté ženy kolem čtyřicítky. Je rozvedená, má dvě děti v pubertě, A miluje Badoo. Vrtalo mi to hlavou, a tak jsem se jednoho krásného dne zeptala: „Evi, každý týden jiný chlap, jiný parfém, jiný pot, jiný penis. Jak tohle dáš? Jak to psychicky zvládneš? Co děti, kde jsou, když s nimi souložíš? Ve škole?“ Co odpověděla? Že děti jsou v internátní škole, kde je to baví, protože tam mají svobodu, a pokračovala: „Mohla jsem s někým znovu žít, prát mu a mít ho denně v posteli. Jenže mě to nebaví. Nepotřebuji živitele. Nepotřebuji otce pro děti. Toho mají, i když s námi nežije. A nepotřebuji ani další dítě. Vzrušuje mě ten lov. To poprvé. Asi mám přehršel mužských hormonů. Nebo to, že muži jsou lovci, je mýtus. Proč by nemohly lovit i ženy? Aspoň se nemusím denně nuceně nudit v posteli během uondaného aktu vyčpělého vztahu. Užívám si a jsem šťastná...“ Asi bych jí to věřila – kdybych nevěděla, že už několik let polyká antidepresiva...
Vnitřní prázdnota a její zaplnění
Pojďme se na věc podívat ještě z jiného úhlu pohledu. Kdy promiskuita přestane být pro člověka zdravá? Kdy jen kompenzuje nějaký vnitřní problém? Psychoterapeutka Kateřina Vrtělová o tom trefně píše: „Může časté střídání partnerů souviset s tím, jak vnímáme sami sebe, s vlastní sebeúctou? Lidé s nízkou sebeúctou mívají problémy s vytvářením blízkých vazeb. Díky negativnímu smýšlení o sobě mají problém uvěřit, že jsou schopni plnohodnotného vztahu s druhou osobou. Je pro ně těžké uvěřit, že by je někdo mohl mít rád nebo dokonce milovat. Nízká sebeúcta vede ke zkreslenému vnímání sebe sama i druhých lidí. Může vést jak k častým nedorozuměním s druhými, tak k častému flirtování a navazování krátkodobých vztahů.
Díky vlastní nedůvěře takový člověk raději sám odmítne druhého, než bude sám odmítnut. V rámci jakési sebeobrany si tito lidé staví kolem sebe obranný val, stahují se do izolace a nedůvěřují okolí. S takovým postojem je logické, že navázání dlouhodobého intimního vztahu založeného na důvěře je pro ně obtížné až nereálné. Časté střídání partnerů tedy může být tím jediným řešením, jak uspokojit vlastní potřeby, a zároveň se nezaplést do vztahu, který by mohl ublížit a který je stejně, dle takového člověka, nereálný. Nejdůležitější vztah je ten, který máme sami k sobě. Jak z toho ven? Sebeúcta, stejně jako sebejistota, je pro nás nesmírně důležitá. Pokud ji v životě postrádáme, nejsme šťastní, a hlavně, nejsme spokojení sami se sebou, nemáme se dost rádi. A s tím se těžko žije. Pokud se nám sebeúcty nedostává, je možné a dokonce žádoucí s tím pracovat.“
Vnitřní prázdnota, pocit nedostatečnosti, strach z intimity mohou být jedním z hlavních důvodů promiskuitního chování. Dalším může být i lenost. Ono totiž intimita vyžaduje odvahu. Vydat se jednomu člověku v dobrém i ve zlém je opravdu pro dobrodružné povahy, i když na první pohled to vypadá právě obráceně, tedy že pro dobrodruhy je promiskuita. Budovat vztah, žít v něm a opečovávat ho je doopravdy hodně práce, vyžaduje hodně milosrdenství, tolerance, překročení vlastního ega. Transformace sexuální energie – z pudové roviny výš, směrem k erotice a k hlubokému propojení s partnerem i na jiných úrovních než jenom „tam dole“. Není tedy divu, že se málokomu do něčeho tak pofidérního chce.
Chceme zůstat prosti jakéhokoli poučování, moralizování či návodu co ano a co ne. Nicméně jako všechno na světě, když něčemu věnujeme energii, péči a poroznost, taková věc pak většinou přináší ovoce. Něco za něco. Když se vydáme na cestu intimity s jedním partnerem, zažíváme jiný typ zážitků, než když jsme promiskuitní. Když nám jde jedno či druhé k duhu a přináší nám radost i bez antidepresiv, pak netřeba nic měnit. Když ne, je asi na čase se zamyslet, kde se stala chybka, kde je ta prázdnota a nespokojenost, kterou našim přístupem k sexualitě kompenzujeme.
