Na nekonečné diskuse u láhve červeného už nebyl čas. Čas nebyl ani na můj nepředstíraný orgasmus. „Lásko, zkus si dát dneska pozor na to, co vykládáš, ano?“ požádal mě před oslavou narozenin svého šéfa. „To nejsou lidi jako ty nebo já a tvůj smysl pro humor by se jim asi moc nezamlouval.“ Nenapadlo mě, že se mi snaží naznačit, abych po celou dobu mlčela. Do morbidních vtipů jsem se sice nepouštěla, ale jinak jsem se neomezovala. To byla neodpustitelná chyba. Nepochopila jsem, že ho mám reprezentovat, jak mi později sdělil, a ne ho ztrapňovat. Co si o něm jeho šéf teď pomyslí...? Chudáček, skoro mi ho bylo líto.
Měli bychom zvolnit
„Hele, co ti vlastně vadí?“ zeptala jsem se ho, když kolem mě několik dní chodil, jako bych byla vzduch. „Nic jsem neudělala. Nebo ano?“ „Ne...“ „No tak mi pověz, co se stalo. Nemůžeš se mnou jenom tak přestat mluvit.“ Čekala jsem, že na mě vyrukuje s milenkou. Nebo že se bude snažit vycouvat z plánované svatby, protože dostal strach a připadá si na takový závazek ještě příliš mladý a nezkušený. Myslím, že bychom měli maličko zvolnit, zlato, jak se říká v amerických filmech, aby se v nich vůbec něco dělo. Jdeme na to moc rychle. „Pro mě je tohle místo dost důležité,“ šel na to oklikou. „Mám před sebou advokátské zkoušky a potřebuji, abys mě podpořila, a ne abys mi házela klacky pod nohy. Očekávám od tebe loajálnost a méně zpupnosti.“ Klacky pod nohy? O čem to mluví? Šla jsem s ním na pitomý večírek plný nudných lidí, pitvořila se na ně a bavila se o věcech, které mě ani v nejmenším nezajímají. Měla jsem na sobě šaty, které mi neslušely, a na nohou boty, z nichž se mi za večer udělaly obrovské puchýře. Byla jsem otrávená, ale přesto jsem se po celou dobu usmívala, až mě bolely koutky. Můj budoucí manžel si však pod podporou představoval unylou mondénu, která se zubí na jeho spolupracovníky a předstírá, že neumí do pěti počítat. Korunu tomu nasadil, když dodal, že jsem přece vždycky byla skvělá holka do nepohody, tak co se to se mnou stalo? Že bych ho přestala mít ráda?
Panenka v koutě
„Rozchod?“ vyděsila se moje matka, když jsem jí po několika podobných incidentech oznámila, že uvažuji o zásadní životní změně. „To nemůžeš myslet vážně! Vždyť jste se chtěli brát.“ Moje matka má mého přítele ráda. Někdy mám pocit, že dokonce o něco víc než mě. Se mnou se pořád o něčem dohaduje, s ním si notuje. Byla by to určitě skvělá tchyně, žádná semetrika, o kterých si chlapíci v hospodě vykládají vulgární vtipy. Zmínka o rozchodu ji vyděsila natolik, že se hned pustila do sáhodlouhého kázání, aniž by se mě nejdřív zeptala, co se mezi námi vlastně stalo. Dozvěděla jsem se, že jsem nezodpovědná a že nemůže být vždycky po mém.
„Jestli mu vadí, že na něj vůbec nežárlíš, tak mu občas něco vyčti,“ radila mi. „To snad nemůže být tak těžké, ne?“ Nevěřila jsem vlastním uším. Moje vlastní matka, která si se svým druhým manželem užila nechutné žárlivé scény, mi radí, abych začala žárlit? Kromě toho jsem o žárlivosti neprohodila ani jediné slovo, tak jak na to přišla? „Tady vůbec nejde o žárlivost,“ pokračovala jsem, i když jsem začínala litovat, že jsem se jí vůbec kdy svěřila. „Jen si nepřeji, aby ze mě dělal před svými nadřízenými nějakou sladkou vysedávající a vyčkávající panenku v koutě. Jestli se za mě stydí, nehodlám s ním mít nic společného.“ „Měla by sis vážit toho, že se o tebe chce starat,“ prohlásila matka vážně. „Ne každý muž by něco takového pro svou dívku udělal. Je to od něj náhodou moc hezké. Má tě rád, copak ti to nestačí? V každém vztahu se musí dělat kompromisy.“
