Jsem ideální partnerka. Vážně. Nevyžaduji, aby mi nosil květiny, a nedělám mu hysterické výstupy kvůli tomu, že jde radši hrát šachy, než by šel se mnou na romantickou procházku. Nejsem na něm finančně závislá. Jsem samostatná, soběstačná a obejdu se bez jeho peněz a drahých dárků. Myslela jsem si, že si mě bude vážit, jenomže se ukazuje, že jsem se spletla. Můj partner by byl mnohem raději, kdybych na něm aspoň trochu závislá byla. Nebo spíš – chtěl by, abych mu tu a tam dala najevo, že bych bez něj byla osamělá, nesvá a že bych si bez jeho připomínek a rad nedokázala poradit.
S intelektuálkou v posteli
Vždycky to tak nebylo. Když jsme bydleli na koleji a já dostávala větší kapesné než on, moje peníze mu byly dobré. Tvrdil, že jsem ideální kamarádka do nepohody, protože nejsem lakomá a nechci po něm, aby za mě platil útratu v restauraci, jak na to byl zvyklý u svých předchozích známostí. U láhve červeného jsme dokázali proklábosit celé dny a noci a ani chvíli jsme se nenudili. Také se mu líbilo, že nejsem pruderní, nemám zábrany v sexu a nepředstírám orgasmus. Co jsem si vlastně mohla přát víc? Být ohodnocena jako skvělá milenka, se kterou se báječně povídá, mi stačilo. Když mi oznámil, že by si mě chtěl vzít, řekla jsem ano, já tebe taky.
Domácí vězení
Náš soused Karel, výtvarník, homosexuál a především dlouholetý kamarád, si před několika měsíci přišel stěžovat, že mu jeho přítel dělá žárlivé scény a nechce ho pouštět ven samotného. „Prý se mi nedá věřit,“ říkal plačtivě u čtvrtého panáku skotské. „To je peklo, ne láska.“ „My tohle vůbec neznáme,“ rozplývala jsem se. „Musela jsem mít obrovské štěstí, že jsem potkala tak skvělého kluka, jako je Martin.“ To bylo asi před rokem. Pak můj skvělý Martin dokončil vysokou, odpromoval, nastoupil do práce a stal se z něj ze dne na den seriózní chlapík se seriózním přístupem k životu. Měl dobré místo v soukromé advokátní kanceláři a nepotřeboval nic víc než elegantní doprovod na společenské večírky a firemní akce.
Na nekonečné diskuse u láhve červeného už nebyl čas. Čas nebyl ani na můj nepředstíraný orgasmus. „Lásko, zkus si dát dneska pozor na to, co vykládáš, ano?“ požádal mě před oslavou narozenin svého šéfa. „To nejsou lidi jako ty nebo já a tvůj smysl pro humor by se jim asi moc nezamlouval.“ Nenapadlo mě, že se mi snaží naznačit, abych po celou dobu mlčela. Do morbidních vtipů jsem se sice nepouštěla, ale jinak jsem se neomezovala. To byla neodpustitelná chyba. Nepochopila jsem, že ho mám reprezentovat, jak mi později sdělil, a ne ho ztrapňovat. Co si o něm jeho šéf teď pomyslí...? Chudáček, skoro mi ho bylo líto.
Měli bychom zvolnit
„Hele, co ti vlastně vadí?“ zeptala jsem se ho, když kolem mě několik dní chodil, jako bych byla vzduch. „Nic jsem neudělala. Nebo ano?“ „Ne...“ „No tak mi pověz, co se stalo. Nemůžeš se mnou jenom tak přestat mluvit.“ Čekala jsem, že na mě vyrukuje s milenkou. Nebo že se bude snažit vycouvat z plánované svatby, protože dostal strach a připadá si na takový závazek ještě příliš mladý a nezkušený. Myslím, že bychom měli maličko zvolnit, zlato, jak se říká v amerických filmech, aby se v nich vůbec něco dělo. Jdeme na to moc rychle. „Pro mě je tohle místo dost důležité,“ šel na to oklikou. „Mám před sebou advokátské zkoušky a potřebuji, abys mě podpořila, a ne abys mi házela klacky pod nohy. Očekávám od tebe loajálnost a méně zpupnosti.“ Klacky pod nohy? O čem to mluví? Šla jsem s ním na pitomý večírek plný nudných lidí, pitvořila se na ně a bavila se o věcech, které mě ani v nejmenším nezajímají. Měla jsem na sobě šaty, které mi neslušely, a na nohou boty, z nichž se mi za večer udělaly obrovské puchýře. Byla jsem otrávená, ale přesto jsem se po celou dobu usmívala, až mě bolely koutky. Můj budoucí manžel si však pod podporou představoval unylou mondénu, která se zubí na jeho spolupracovníky a předstírá, že neumí do pěti počítat. Korunu tomu nasadil, když dodal, že jsem přece vždycky byla skvělá holka do nepohody, tak co se to se mnou stalo? Že bych ho přestala mít ráda?
Panenka v koutě
„Rozchod?“ vyděsila se moje matka, když jsem jí po několika podobných incidentech oznámila, že uvažuji o zásadní životní změně. „To nemůžeš myslet vážně! Vždyť jste se chtěli brát.“ Moje matka má mého přítele ráda. Někdy mám pocit, že dokonce o něco víc než mě. Se mnou se pořád o něčem dohaduje, s ním si notuje. Byla by to určitě skvělá tchyně, žádná semetrika, o kterých si chlapíci v hospodě vykládají vulgární vtipy. Zmínka o rozchodu ji vyděsila natolik, že se hned pustila do sáhodlouhého kázání, aniž by se mě nejdřív zeptala, co se mezi námi vlastně stalo. Dozvěděla jsem se, že jsem nezodpovědná a že nemůže být vždycky po mém.
„Jestli mu vadí, že na něj vůbec nežárlíš, tak mu občas něco vyčti,“ radila mi. „To snad nemůže být tak těžké, ne?“ Nevěřila jsem vlastním uším. Moje vlastní matka, která si se svým druhým manželem užila nechutné žárlivé scény, mi radí, abych začala žárlit? Kromě toho jsem o žárlivosti neprohodila ani jediné slovo, tak jak na to přišla? „Tady vůbec nejde o žárlivost,“ pokračovala jsem, i když jsem začínala litovat, že jsem se jí vůbec kdy svěřila. „Jen si nepřeji, aby ze mě dělal před svými nadřízenými nějakou sladkou vysedávající a vyčkávající panenku v koutě. Jestli se za mě stydí, nehodlám s ním mít nic společného.“ „Měla by sis vážit toho, že se o tebe chce starat,“ prohlásila matka vážně. „Ne každý muž by něco takového pro svou dívku udělal. Je to od něj náhodou moc hezké. Má tě rád, copak ti to nestačí? V každém vztahu se musí dělat kompromisy.“
Vážně chtějí blondýnky?
Dělám kompromisy. Za těch pár let, co spolu chodíme, jsem jich, stejně jako každý, udělala desítky. Nejela jsem studovat do Anglie, protože mi naznačil, že vztahy na dálku nemají dlouhé trvání. Nepořídila jsem si psa, protože na něj prý nebudeme mít čas. Nevynadala jsem jeho matce, když prohlásila, že se oblékám jako strašák v zelí. Existují ale určité hranice, za které nejsem schopná jít. Když se mě snaží ovládat ještě před svatbou, jak se bude chovat, až spolu budeme deset let? Smutné je, že můj nejlepší kamarád prošel podobnou proměnou jako můj přítel. Když jsme spolu kdysi vysedávali po kavárnách a rozebírali partnerské vztahy, tvrdil mi, že holka bez vzdělání a svobodomyslných názorů u něj nemá ani tu nejmenší šanci. Pak si našel vážnou známost (moji sestru, která je o osm let mladší než on a zrovna se chystala k maturitě) a na své požadavky a radikální názory okamžitě zapomněl.
Najednou se mu nehodilo, aby se jeho dívka pohybovala v bohémských kruzích, protože měl strach, že se zakouká do někoho jiného. Přesvědčil ji, že studium je otrava a že se ve škole nenaučí o nic víc než v práci. Jenomže od práce ji také začal odrazovat. Ze stejného důvodu – co kdyby ji tam okouzlil nějaký mladík jejího věku, který ke zkostnatělým názorům zatím nedospěl? Vždyť by to bylo hezké, kdyby na něj každý večer čekala, až přijde z práce. Proč by měla pracovat? On ji bez problémů uživí – a co víc, bude to dělat rád. Marně přemýšlím, co se to s některými chlapy od jistého věku děje. Copak vážně platí, že jako mladí a svobodní mají radši divoké brunety, ale žení se se sladkými a naivními blondýnkami? Anebo jsem měla prostě smůlu a je načase poohlédnout se někde jinde.
