VLK, NEBO BERÁNEK?
Podobnou zkušenost zažily Kamila a Marika. Kamila měla jako vedoucí kreativního oddělení velké reklamní agentury bohatou fantazii a spoustu nápadů. Mimo to byla dravá, pohotová, vtipná, výborná společnice, která tvrdila, že dítě nechce, protože ji ani nenapadne být otrokem kojence. Její kolegyně Marika se zpočátku jevila jako pilná a velmi nenápadná jemná holka. Plnila, co se jí řeklo, byla tam, kam ji poslali, vždy radši o pět minut dřív. Na své začátky po boku dravé Kamily vzpomíná: „Moc mi imponovala. Strašně jsem chtěla být jako ona. Začalo to nenápadně. Tu jsem si koupila stejný svetřík, tu podobné lodičky. Brzy se můj šatník začal nápadně podobat tomu jejímu. Nezůstalo jen u oblečení – pochytila jsem postupně její gesta, hlášky, způsob práce, zavrhovala jsem veřejně mateřství. Dokonce to zašlo tak daleko, že jsem opustila svého hodného partnera, se kterým jsme se měli brát, a začala chodit s jedním z Američanů z firmy. Nemusím ani snad dodávat, že Kamilin přítel byl Američan. Z firmy... Snažila jsem se vystupovat stejně sebevědomě jako Kamila.
Byla v tom strašná křeč, vyčerpávalo mě to. Celý den jsem vlastně hrála někoho, kým jsem doopravdy nebyla. Zatímco Kamila jen sršela nápady, já musela na to, co ona vymyslela za hodinu, sedět celou noc u počítače. Mé snažení však brzy přineslo ovoce. Šéf si všiml mé aktivity a povýšil mě na ředitelku dalšího velkého oddělení, tedy na pozici podobnou, jako měla Kamila.“ V reklamní branži je dravá povaha samozřejmostí a člověk musí být na něco podobného stavěný. Maričina mírná povaha však dlouho ve své roli, okopírované od Kamily, nevydržela. Marika byla sice na jednu stranu ráda, že má takové místo a takovou kariéru, na straně druhé nemohla její mírná povaha unést stres, ve kterém čtyřiadvacet hodin denně byla. Nakonec vybuchla jako přetlakovaný kotel. Nervově se zhroutila a skončila pár měsíců na psychiatrii. Přiznat si, že není ve své podstatě dravec a ředitel, ale beránek a sluha, bylo prý pro Mariku to nejtěžší. Její nový americký přítel od reklamy ji rychle odepsal – on prý se s někým, kdo byl v blázinci, rozhodně zahazovat nebude...
K nalezení beránka v sobě Marice pomohl bývalý přítel. Noční můra skončila happy endem. Letos je na mateřské a směje se: „Už vím, kdo jsem! Otrok kojence, ale v této roli
se cítím jako ryba ve vodě...“ Maričin případ je trošku extrémní, ale ruku na srdce – kdybychom šly hlouběji, zjistíme, že „opičkami“ je vlastně často většina z nás. Když se rozhlédnete kolem sebe, vidíte samé klony – bokovky, špičaté boty, kabelky s logy... Co dodat? Snad jen výzvu k ponoru do hlubin vlastní duše. Až zjistíte, CO se tam skrývá, přijměte TO s láskou a porozuměním, ať už je to cokoli – vlk, ovečka, Červená karkulka, královna, bojovnice, maminka nebo třeba medvídek Pú. Jakkoli zdánlivě podivný originál je totiž o moc lepší než nablýskaná kopie.
