Je to tak vždycky. Když máte se svým partnerem klíče od společných dveří, čekají vás potíže, i když si na začátku oba malujete, jak hnízdo lásky vyložíte růžovým peřím a navoníte šeříkem. A jak o něj budete pečovat stejně jako o sebe navzájem a na všem se krásně domluvíte. Vlastně ani ta domluva nebude vůbec potřeba, protože svá přání si přece odečtete ze svých zamilovaných čel, aniž kdo hlesne. Nevím přesně, co si od společného bydlení slibujete vy (pokud nepotřebujete pomoc při výchově dítěte), ale za sebe a pár kamarádů mám – vlastně taky nejasno.
Řekl bych, že z naší strany hraje hlavní roli sex, ale to spíš v případě, kdy se k sobě obě strany stěhují od rodičů. Po éře vypůjčených bytů, toaletách v restauracích a vratkých posedech může mít myšlenka na stabilní letiště na společné adrese jistý smysl. Plus společná kuchyň, aby se nemuselo tolik utrácet po hospodách. Růžová a navoněná hnízda mají bohužel tu zákeřnou vlastnost, že se musí neustále dovoňovat a dobarvovat, prostě chránit před neustále hrozící proměnou v nechutnou smrdutou díru. Což je problém.
Jestli si nemůžete dovolit profesionální uklízečku nebo permanentní služby chlápka z firmy Náhradní manžel, bude to na vás. Vy máte samozřejmě pocit, že to bude na vás DVOU a že váš spolubydlící sám pochopí, co má dělat, protože je to chlap a měl by se o vás i o jeskyni postarat. Brzy však zjistíte, že zápach koše na odpadky v mužském nose nevyvolává stejný reflex jako v tom vašem.
Takže slevíte. Zavážete igelitové pytle a připravíte je ke dveřím s mlhavou nadějí, že do několika hodin zmizí. Když je tam najdete druhý den večer, slevíte ještě výrazněji a výslovně se o nich zmíníte. Pak se buď pohádáte, nebo domluvíte, co kdo bude dělat. A druhý den je jdete vyhodit sama, protože on na ně v tom návalu práce „prokristapána zapomněl, no a co, je to snad tak šílenej problém?“ A vám najednou dochází, že pobyt pod jednou střechou s osobou opačného pohlaví bohužel představuje pro obě strany něco jako kurz drobné (sebe)převýchovy, během nějž základním pozorovacím talentem zjistíte, že některé věci po něm prostě nemůžete chtít. A jiné, mnohem složitější, zase úplně s klidem. Jo, je to zapeklitá záhada.
Návrat starých časů
Za starých časů se říkávalo, že existuje něco jako ženské a mužské práce. Že například zalévání květin, mytí nádobí a úklid mají v tradičních obydlích na starosti ženy, zatímco opravu splachovadla, sádrování rohů urvaných při stěhování lednice a samotné stěhování lednice je makačka pro chlapy. Dnes se sice domácí práce přestěhovala nad bezpohlavního jmenovatele, ale pro muže s přímočařejším uvažováním (neboli pro většinu) je občas trochu problém se v tom vyznat. A podvědomě touží po návratu k prostým, pochopitelným pravidlům. Což je současně odpověď pro mou kamarádku, která má doma vzácný exemplář obětavého jedince – jen s odporem k zalévání kytek.
„Klidně jede autem dvě stě padesát kilometrů, naloží moje rodiče a psa, přiveze je k nám na návštěvu, celej víkend se s nima neskutečně otravuje, aby je pak totálně uondaný odvezl zpátky, ale tu kytku na kredenci prostě nezaleje a nezaleje, přestože já na ni nedosáhnu! A to prej jen z principu, protože už dávno prohlásil, že ta simulantka tam jenom překáží a že ji bude tolerovat pouze v případě, že její nekonečné šlahouny nepolezou mezi talíře, což už ale dělají.“ No, s tím principem to vymyslel pěkně, ale vážně: Proč by měl chlap kropit nějakou kuchyňskou pelargonii, když se může bezvadně projet dvě stě padesát kilometrů autem a ještě si připsat body k dobru za styk s rodinou přítelkyně?
Dílo neznámého mistra
Víte, asi se toho nikdo z nás úplně nezbaví, ale my prostě po sobě chceme zanechat něco důležitého pro příští generace. Musíme. I kdyby to měl být jen záchod vymalovaný na temně zelenooranžovou. Což znamená, že anonymní posluhování pouhému zítřku v podobě utírání poličky od prachu je pro nás naprosto neatraktivní. „Hele, obrazy se začaly podepisovat v pozdní gotice, takže od takovýho třináctýho století má každej chlap právo na slávu,“ vysvětlil mi kolega grafik. „A já doma fakt radši vyzdobím hajzlovou stěnu freskama, než abych pobíhal s prachovkou a leštil nějakej nábytek z IKEA. Manželka malovat neumí, tak proč by ten zatracenej prach nemohla utírat ona?“ Jinak řečeno: Když dorazí návštěva, bude se ptát spíš na původ toho strhujícího Posledního soudu u splachovadla, než kdo tak krásně vycídil prkýnko, chápete? Sláva, ego, věčnost.
Citová klícka na kolečkách
„Hele, už jsi viděl ženskou, která by sama od sebe vzala lux a šla vyluxovat auto? Ve kterým jezdí, ve kterým drobí, kape, cintá stejně jako ty? No, spíš víc, protože pro ni je to jen plechová pojízdná krabice, zatímco pro tebe symbol svobody,“ tak pravil kámoš po čtvrtém pivu a dodal, že doma by to rozhodil následovně: „Fajn. Já meju, leštím, luxuju a servisuju auto, ty uklízíš doma. Protože zatímco auťák pro mě symbolizuje volnost, se společným bytem je to naopak. A dává smysl, aby si vězeň leštil vlastní celu?“ Říkám, že to bylo po pár pivech, ale zbytek stolu v jeho prohlášení spatřoval hlubokou psychologicko-antropologickou moudrost.
Kvartální maraton
Můj přítel, jinak profesionální kytarista, je na pořádek celkem nenáročný. Nepřekáží mu žádný stupeň zabordelenosti a podle tohoto kritéria si vybral i přítelkyni. Víte, jim prostě nevadí nežehlit, nevytírat a neluxovat, protože netrpí žádnými alergiemi a mají oba jinou představu, jak naložit s časem. Takže jejich byt připomíná skládku s chemickým, recyklovatelným i biologickým odpadem dohromady. Nicméně existuje jediný člověk, z něhož má strach. Jeho matka, zdravotní sestra trpící alergií na prach. Takže si zvykli uklízet výhradně před matčinou návštěvou. „Hele, a to pak oba děláme úplně všechno, protože to není úklid, ale likvidace pohromy, dyť víš, jak to u nás normálně vypadá. Akorát já zakleknu nad mísu a žiletkou...“ No, nic. V každém případě je to jediný úklidově harmonický pár, který znám.
Tajná úklidová služba
Většina z nás pořád ještě považuje účast na domácích pracích za něco, co je hodné pochvaly. Takže pokud se váš spolubydlící vzepne k výjimečnému výkonu, nezapomeňte ho pochválit a v žádném případě si na takové rekordy nezvykejte. Když byla před časem má žena na týden pryč, chtěl jsem ji překvapit a pozval si kamaráda – majitele úklidové firmy. Jediný mně známý muž, kterého zvelebování a sterilizování okolí upřímně baví. Takže přišel tenhle pán se dvěma kyblíky, asi patnácti lahvemi s chemickými přípravky a začali jsme. Lux a hadr znamenaly jen začátek. Pak leštěnka na nábytek, leštěnka na zrcadla, oživovač plastů, dezinfekce do WC, speciální pěna na mytí oken, odstraňovač příškvarků na sporáku plus další série flaštiček s roztoky, o nichž jsem v životě neslyšel. Za tři hodiny náš miniaturní domek vypadal jako z modelu pro Barbie. Čistý, lesklý, voňavý a absolutně mikrobůprostý. Jo, Kateřina měla radost a moc mě pochválila. Jenže když se teď vrací ze služební cesty, vždycky už v předsíni nasaje vzduch a pátravě se rozhlíží. A já, který před pikovteřinou dovytřel poslední schod do sklepa, mám pocit, že v jejích očích čtu zklamání.
