Láska může vést k nenávisti až za hrob. To je známá věc... Málo se však mluví o tom, že horoucí lásku může někdy bezdůvodně vystřídat pocit znechucení, odpor a štítění se. Zarážející na tom všem snad ani není to, že ke stavu, kdy se člověk toho druhého nemůže ani dotknout, natožpak vedle něj spát, může dojít, aniž by se kdokoli čímkoli provinil. Mnohem překvapivější je skutečnost, že přeměna z velké zamilovanosti k pocitům nepřekonatelného hnusu a odporu vůči partnerovi proběhne naprosto nezávisle na naší vůli. „Většinou nepřestáváte milovat, že si řeknete: Toho Františka hezky miluju, ale teď s tím přestanu. Už mi to stačilo. Průběh lásky je přímou vůlí neovlivnitelný, stejně jako to, že vám partner z ničeho nic přestane ‚chutnat‘ a začnete se od něj odtahovat, protože kladné pocity vystřídají u vás ty záporné – hnus a odpor,“ vysvětluje MUDr. Miroslav Plzák.
Rozumím vám správně, pane doktore? Prožívám velkou lásku a najednou se z ničeho nic cosi stane a já se svého partnera nemůžu ani dotknout?
„Ano, může to tak být. A není to nijak výjimečný jev. Přirozený vývoj lásky je takový, že velkou milostnou fascinaci prožíváme průměrně první tři měsíce. Pak se láska zakuklí a něco se s ní děje. To celé se odehrává jen v našem mozku, láska je systém, který vytváří mozek biochemicky. Obzvlášť ve stavu velké zamilovanosti se mozek velmi ‚rozhýbe‘. Doslova chrlí ony biochemické působky, vytvářející milostné nadšení, a člověk sám je v období zamilovanosti doslova nesvéprávný. Podobu a intenzitu lásky zkrátka určuje, jak funguje biochemie v našem mozku. Stejně jako to, kdy a jak dojde k poklesu zamilovanosti. Proto může láska sama od sebe zaniknout, aniž bychom to chtěli... A co více – dokonce může v našem mozku dojít k drobné subklinické chybě, která způsobí, že toho druhého už najednou vůbec nechceme. Nedokážeme odborně zcela přesně popsat, proč k tomuto stavu dojde, ale výsledkem je, že nám ten druhý začne lézt na nervy, protivit se nám a hnusit.“
Není slovo ‚hnusit‘ v téhle souvislosti příliš silný výraz?
„Není. V praxi jsem se setkával s lidmi, kteří o svých partnerech mluvili způsobem: ‚Hlavně, ať na mě nesahá! Bojím se, že se mne v noci dotkne!‘ ‚Hlavně, ať vedle mě neleží v posteli, nesnesu to!‘ Ten odpor vůči partnerovi bývá u těch dotyčných lidí nepřekonatelný a musíme si uvědomit, že může nabýt skutečně velké intenzity. A to obzvlášť tehdy, když si ten druhý začne cokoli vynucovat – o to rychlejší je pak celkové zošklivění. Hodí se pro to výraz: Zhnusil se mi, štítím se... Klienti to napoprvé takto nepojmenovávali, ale když jsem jim to slovo nabídl, většinou ho přijali.“
