Před týdnem jste si od svého milovaného půjčila laptop a zapomněla jste mu ho vrátit. Jenomže on vám teď celý rozzuřený volá, protože bez něj nemůže pracovat. Neustále přitom zvýšeným hlasem útočí, jak je možné, že jste mu ho dosud nevrátila. Vás jeho nepříjemný tón jenom rozzlobí, a proto mu odseknete, že on vám přece taky nevrací všechna dévédéčka včas, a co hůř, ještě je dál půjčuje svým kamarádům. Zmínka o „nedůležitých” filmech vašeho milovaného rozlítí ještě víc. Zmíní se, že mu vás jeho přátelé kdysi rozmlouvali a že byl hlupák, když si myslel, že jste jiná než ostatní ženy. To vás úplně rozběsní, takže mu vykřičíte do ucha, že může být vůbec rád, že s ním chodíte, protože žádná jiná by o něho nezavadila ani lopatou. Dřív nebo později jeden z vás praští telefonem. Muselo to skončit takhle?
Proč se vždycky pohádáte?
Každý z vás dvou je svébytná osobnost, a kdykoliv se představy jednoho nerýmují s požadavky toho druhého, je třeba najít společné východisko. Každý si přitom brání svou jedinečnost, takže se jakákoliv prkotina může stát rozbuškou hádky na ostří nože. Dopouštíte se však zásadní chyby. Soustředíte se totiž víc na samotnou hádku než na vyřešení problému, kvůli kterému vznikla. Namísto abyste se snažila najít východisko, zaměstnáváte mozek tím, že hledáte argumenty, jimiž byste se bránila, až váš milý odvykládá ty své. Přitom samozřejmě nemáte vůbec čas sledovat, co vám váš protějšek vlastně sděluje, takže pravděpodobnost, že se ze začarovaného kruhu dostanete jinak než naštvaným prásknutím dveřmi, se blíží k nule. Aby příště sebemenší neshoda nepropukla v očistec, osvojte si zásady zdravé hádky.
