Na tuto myšlenku mne přivedla má kamarádka Eva, hezká, milá, inteligentní, vtipná a slušně vydělávající třicátnice. Tedy žádná bezcitná dračice, kterou zajímá jen kariéra (dokonce ji baví vařit!) a která má přehnané nároky na partnera. Jenže Eva je už tři roky sama a pomalu ztrácí naději, že tomu bude jinak. Po lahvi vína, kdy jsem už nemohla snést všechny její stesky, jsem se rozhodla, že ji seznámím s některým ze svých svobodných kamarádů. S přibývajícím počtem sklenic mě postupně napadli čtyři z nich, kteří by přicházeli v úvahu (docela hezcí, docela samostatní, docela pracovití...) a druhý den jsem se s lehkou bolestí hlavy pustila do rozesílání smsek. Dva mě rovnou poslali do háje, jeden si nechal čas na rozmyšlenou tak dlouhý, že si to rozmýšlí ještě dnes, ale u čtvrtého jsem měla štěstí. Milan, šestatřicetiletý obchodní ředitel jedné firmy, bude pro Evu, úspěšnou manažerku, určitě tím pravým, říkala jsem si.
A opravdu. První večer to mezi nimi zajiskřilo, druhý spolu skončili v posteli. A po týdnu jí Milan oznámil, že je mu líto, ale že je konec, protože se do ní nezamiloval. Hned poté, co mi to Eva odbrečela do telefonu, jsem volala Milanovi, cože se jako děje. „Když je člověku dvacet, jde do vztahů po hlavě, začne si i s ženou, která mu moc nevyhovuje. Ale já už jsem prostě rozumný, chci jen tu pravou. A když ji nenajdu, tak radši zůstanu starým mládencem,“ řekl mi rázně. A já to v tu ránu pochopila. Je to nový fenomén dneška – muži, kteří se už krátce po třicátých narozeninách stanou starými mládenci. Proč ne? Biologické hodiny je netlačí, zábavy najdou vždy dost a sex se dá taky nějak vyřešit. A tak my ženy zkrátka na cestě za láskou musíme čelit nejen mužům, které bychom rozhodně nechtěly (zoufalcům), ale také těm, které bychom chtěly, ale...
Na další straně je hned několik jejich typů:
