Podle sociologů počet lidí, kteří mají zkušenost s nějakou formou virtuálního sexu, stoupá. Sexuoložka Helene Heiman z Bloomingtonské univerzity tvrdí, že do deseti let bude mít s virtuálním sexem zkušenost každý z nás.
Někdo blízký
„K virtuálnímu sexu jsem se dostala náhodou,“ říká dvaatřicetiletá Karolína. „Byla jsem zrovna bez partnera a po večerech si začala na jedné internetové diskusi psát s jedním mužem. Původně mě nenapadlo, že bychom spolu mohli zažít něco jako virtuální sex, jen jsme si povídali. Ale čím déle jsme se znali, tím častěji padaly milostné narážky, až mi nakonec navrhl, jestli by se mi nelíbilo občas si popsat nějakou svoji erotickou fantazii. V první chvíli mě to přivedlo do rozpaků a trochu pobouřilo. Postupem času se mi ten nápad začal líbit víc a víc, až jsme se dostali k velmi choulostivé korespondenci. Normální sex mě přestal úplně zajímat, protože tohle bylo něco, co mi zcela vyhovovalo. Mohla jsem být otevřená, spontánní a nemusela jsem si dělat starosti s kily navíc, protože webové kamery jsme neužívali. Když můj virtuální milenec neměl zrovna čas, lovila jsem v jiných vodách. Pak jsem najednou zjistila, že jsem přes půl roku nebyla večer venku s přáteli. Po příchodu z práce jsem sedla k počítači a nehnula se od něj do nočních hodin.“
Karolínina závislost na kybersexu se prohlubovala a její izolovanost od okolního světa se zvyšovala, což se nakonec rozhodla vyřešit návštěvou psychologa. „Pomohlo mi to,“ dodává. „Tam jsem pochopila, že to, co jsem ve skutečnosti pořád častěji hledala, nebyl přímo sex, ale někdo blízký, s kým se mohu uvolnit a kdo mi bude naslouchat, a začala jsem zase chodit mezi lidi. Pořád si dopřávám virtuální sex, ale už jenom tu a tam a pouze v případě, kdy mi jde pouze o sex. Skutečné vztahy si hledám venku.“
