4. Jak pozná, že ho opouští osudová žena: „Odstřelilas mi základy světa.“
Dostat kopačky je vždycky potupa...
Ať už jsou zabalené v dárkové krabici s nabídkou přátelství až na věky, nebo mrsknuté do ksichtu s nenávistným jekotem. Nicméně, většina se jich dříve nebo později docela příjemně vyšlápne a zpětně, hlavně ve společnosti nového objektu touhy, působí jako šťastná událost. Jsou ale rozchody, ze kterých se nedá úplně vyléčit a vzpomínka na ně i po letech působí jako ledový srdeční obklad. Osudová žena. Životní láska. Bytost, která můj vesmír udržuje pohromadě. Poznáváte se? Jestli jsem měl to neuvěřitelné štěstí a našel svůj ženský protipól (ať už se to blíží pravdě, nebo jen představě) a teď o něj mám přijít – no, bude lepší zašroubovat všechna okna a zkontrolovat sítě pod mosty.
Tohle jsou přesně ty okamžiky: Neztrácím jen vás a oblíbené části vašeho těla. Vytahujete základní svorník z mého modelu světa a celá ta katedrála puká a řítí se k zemi. Zhaslé figury posedávající v čekárnách psychologů. I tak to může vypadat. A nejhorší jsou noci: Probudím se za tmy a první dvě vteřiny to ještě jde. Potom si vzpomenu a žaludek se stáhne do železného uzlu. Představy. Proč mi nikdo neřekl, že myšlenky můžou takhle bolet? Uvnitř se chvěje nemocné zvíře. Posadím se, zadržím dech a pak prudce zasupím. Tohle nemůžu vydržet dlouho. Nelepší se to. Jen ostnatá fantazie. Jdu do koupelny a cítím, jak mi z nohou uniká síla. Ani nezavolala. Existuje jen jedna léčivá otázka – kdyby to byla opravdu ONA, mohla by mne vůbec opustit?
Co myslíte?
5. Jak pozná, že se chce rozejít: „Beze mě ti bude líp.“
Jsem srab. Vím to. Tak dlouho přeskakuju z nohy na nohu, až se mi zavaří mozek, místo přímé cesty se motám v bludišti a výměnou za to dostanu schopnost vciťování do mnoha stran sporu. Což není špatný obchod, ale pro vztahy je to katastrofa. Já to sice poznám, ale nevěřím si. Zdá se mi to? Není to normální? A takových je nás víc. Zmatených chlápků, kteří prožívají neustálou roztržku se svým vnitřním hlasem. Já samozřejmě poznám, když se chci rozejít: Netěším se, až se uvidíme. Nemám chuť na sex. Už jsme si všechno řekli. Nudím s ní i sám sebe, protože v její společnosti se měním v ojetou mandolínu s jedinou strunou.
Jenže: Já to sice poznám, ale nechce se mi tomu věřit, především proto, že rozchod znamená mimo jiné nepříjemnou akci. Není to přirozená dynamika vztahu, jak vtipně naznačují psychologové? „Hlavně tam napiš, že tenhle pocit se neobjeví najednou, ale plíží se,“ žádá kolega na druhé straně stolu. „Dusno. Něco visí ve vzduchu. No, a pomalu si ujasníš, že i pro ni bude lepší, když se nebudete trápit, a prostě jí to řekneš.“ Jo, takhle bych to chtěl umět. Jenže co z toho všeho plyne pro vás? Jak znám ty vaše pověstné radary, tak máte hlášení o mužské zamilovanosti, svatbychtivosti, rodičovském vytržení i konci společného vesmíru na stole dřív, než se v mém mozku spojí dva neurony. Takže díky, že jsem se vám mohl dívat přes rameno, jinak bych ten článek nenapsal.
