Všude jsou stopy toho, co měla a co ztratila. Na policích knihovny jsou v kůži vázané svazky její velké lásky, Boye Capela, britského playboye a průmyslníka, který se zabil při autonehodě v roce 1919 (a který se oženil s jinou ženu, přestože aféra s Coco trvala až do konce jeho života). Na stolku před béžovým semišovým sofa leží polštáře, prošívané do kosočtverců stejně jako její kultovní kabelky, dále pak několik zlatě lemovaných krabic s erbem, které jí věnoval vévoda z Westminsteru, druhý Angličan, se kterým měla na poli lásky něco do činění, ale kterého si také nikdy nevzala...
Asi nejnápadnější je třpytivý salon, kde hostila slavné muže minulého století: byli mezi nimi i Picasso, Dalí, Cocteau... Zde jsou i její oblíbené talismany: dvě bronzové sochy – srna a srnec, skoro v životní velikosti, nohy mají zapuštěné do měkkého koberce. Další podobný páreček v menším vydání stojí za sofa, je z malovaného kovu. Srnci nesou na zádech vázy s růžovými květy. Dva velbloudi po straně stolu, dvě žáby, jedna skleněná a druhá bronzová. Dva kanárci z perel v malé zlaté kleci zdobené drahokamy, dva porcelánoví koně z každé strany kouřového zrcadla...
Už než si začala říkat Coco, znala smutek z opuštění. Zážitky a obrazy jejího nešťastného dětství se promítají i do jejího pařížského salonu. Na stole leží set tarotových karet, které tu nechala v lednu 1971, těsně před svou smrtí. (Mezi kartami je i číslo pět, její oblíbené, s obrazem zeleného stromu s viditelnými kořeny nad zemí, a vedle karet je zlatý krucifix. Mystické a katolické symboly koexistují v míru vedle sebe a ukazují, jak si vše Coco dělala po svém.) Mnoho dalšího o ní bylo skryto stovky kilometrů dál od pařížské Rue Cambon. V Aubazine, odlehlém klášteře z 12. století, který leží vysoko v kopcích na jihu středofrancouzského Corréze. Tam byla Gabrielle jako dívka tvarována a vychovávána řádovými sestrami. Coco Chanel prý nikdy vnitřně nepřijala ta léta strávená v klášterním sirotčinci, kde žila celých sedm let, od svých jedenácti do osmnácti, nicméně jak jsem s úžasem vypozorovala, tahle pro ni strašná zkušenost zformovala její vnímání krásy. Do sirotčince ji se dvěma sestrami dovezl otec, nespolehlivý pijan, kterého rodina nikdy nezajímala. Když jejich matka zemřela na tuberkulózu, zajistil dcerám místo v sirotčinci a pak už o něm nikdy neslyšely...
Řádové sestry se více zajímají o službu Bohu než o záležitosti kolem luxusní módy, nicméně byly tak laskavé, že mi dovolily je navštívit a nějaký čas s nimi pobýt... Gabrielle přišla do kláštera v zimě, v únoru 1895. Já přijela ve stejném čase o zhruba století později, zima z hor ještě držela pevně vládu nad místním počasím. Bylo nepříjemně, vlhko, chladno a já byla vnitřně totálně rozvrácená z mého rozvodu a nechutných záležitostí kolem něj. Jen hrstka jeptišek si pamatovala, jak vypadaly místnosti, kde bývali sirotci, než byl sirotčinec zrušen a oni kamsi zmizeli. Řady kovových postelí podél studených bílých zdí a nad každou z nich visel kříž... Zeď lemovaná krucifixy, takový byl sedm let pohled malé Gabrielle, když ležela v posteli a dívala se před sebe. Co tady mohlo její srdce prožít? Uvnitř opatství jsem strávila hodiny zkoumáním propracovaných vzorů středověkých vitrážových oken – tajemná geometrie, která tolik připomíná známé dvojité C, logo Chanelu. Chodila jsem nahoru a dolů po starobylých temných schodech za oltářem, po dlouhých a chladných chodbách s ozvěnou, které byly středověkými mnichy vyzdobeny mozaikami s motivem pěticípých hvězd, ornamenty z okvětních lístků a mnoha dalšími vzory, které se pak promítly do jedinečného designu Coco Chanel.
