Ta žena mě fascinovala už od raného dětství, kdy podvědomě zasáhla do mého života. Máma měla svou galérku, u níž se líčila, a já si pod ní vždycky ráda hrála. Stávala na ní lahvička Chanelu No. 5. Nemohla jsem na ni dosáhnout, ale viděla jsem ji a lákala mě. Příběh ženy, která byla výjimečná a nebála se dělat si, co chce, je úzce propleten s mým příběhem spisovatelky. Když jsem se ocitla na cestě a řešila spoustu životních událostí, začala jsem vstupovat i do jejího života. Studovala jsem fragmenty informací, co dělala, jaká byla a kde byla, a život francouzské švadleny a později módní ikony se tak paralelně prolínal s mým emočně náročným obdobím. Všechno mělo svůj smysl. Bez této, byť bolavé, životní zkušenosti ztráty a smutku bych knihu o Coco nikdy nemohla napsat. A obráceně: Nebýt silného příběhu Mademoiselle Chanel sotva kdy bych se ze svého emočního „balastu“ vyhrabala.
Celé to začalo v Paříži na 31 Rue Cambon, v páteři módního domu Chanel. Z přízemí do couture salonu a do privátního bytu Coco (ve kterém prý málokdy spala, protože měla trvale pronajaté luxusní apartmá naproti přes ulici v hotelu Ritz) vede zrcadlové schodiště, které nechala udělat, aby mohla během přehlídek zezdola sledovat reakce lidí od módy. Navštívila jsem ho koncem devadesátých let, když jsem dělala rozhovor s Karlem Lagerfeldem, a pak jsem se tam vracela. Znovu a znovu.
Sbírat střípky ze života a příběhu Coco vyžadovalo trpělivost a vytrvalost, ale tak mě to pohltilo, že jsem tu mravenčí práci ani nevnímala. Začínala jsem jí rozumět čím dál víc, připadalo mi, že to, jak si vyzdobila a zařídila svůj byt, je zrcadlem toho, jaká byla, zrcadlem jejích pocitů a vnímání světa. Zvláštní druh nenapodobitelné krásy, která byla všude kolem ní, mě nutila přemýšlet, co ji celá ta léta inspirovalo. Když sem vstoupíte, otevře se vám zcela jiný svět. Celé její království připomíná atmosféru Alenky v říši divů. Velké zrcadlo, svět za ním, v něm. Svět viděný z mnoha perspektiv. Jako Picassův. Možná... Vždycky mě fascinoval lustr, který Coco sama navrhla. Obrovský, křišťálový magický. Když ho prozkoumáte zblízka, uvidíte její ohromný smysl pro detail: ocelová konstrukce v sobě nenápadně ukrývá dvojité C, známé a dodnes používané logo Chanelu, nahoře na lustru je umně vyvedené G, jako Gabrielle, což bylo její původní jméno.
Všude jsou stopy toho, co měla a co ztratila. Na policích knihovny jsou v kůži vázané svazky její velké lásky, Boye Capela, britského playboye a průmyslníka, který se zabil při autonehodě v roce 1919 (a který se oženil s jinou ženu, přestože aféra s Coco trvala až do konce jeho života). Na stolku před béžovým semišovým sofa leží polštáře, prošívané do kosočtverců stejně jako její kultovní kabelky, dále pak několik zlatě lemovaných krabic s erbem, které jí věnoval vévoda z Westminsteru, druhý Angličan, se kterým měla na poli lásky něco do činění, ale kterého si také nikdy nevzala...
Asi nejnápadnější je třpytivý salon, kde hostila slavné muže minulého století: byli mezi nimi i Picasso, Dalí, Cocteau... Zde jsou i její oblíbené talismany: dvě bronzové sochy – srna a srnec, skoro v životní velikosti, nohy mají zapuštěné do měkkého koberce. Další podobný páreček v menším vydání stojí za sofa, je z malovaného kovu. Srnci nesou na zádech vázy s růžovými květy. Dva velbloudi po straně stolu, dvě žáby, jedna skleněná a druhá bronzová. Dva kanárci z perel v malé zlaté kleci zdobené drahokamy, dva porcelánoví koně z každé strany kouřového zrcadla...
Už než si začala říkat Coco, znala smutek z opuštění. Zážitky a obrazy jejího nešťastného dětství se promítají i do jejího pařížského salonu. Na stole leží set tarotových karet, které tu nechala v lednu 1971, těsně před svou smrtí. (Mezi kartami je i číslo pět, její oblíbené, s obrazem zeleného stromu s viditelnými kořeny nad zemí, a vedle karet je zlatý krucifix. Mystické a katolické symboly koexistují v míru vedle sebe a ukazují, jak si vše Coco dělala po svém.) Mnoho dalšího o ní bylo skryto stovky kilometrů dál od pařížské Rue Cambon. V Aubazine, odlehlém klášteře z 12. století, který leží vysoko v kopcích na jihu středofrancouzského Corréze. Tam byla Gabrielle jako dívka tvarována a vychovávána řádovými sestrami. Coco Chanel prý nikdy vnitřně nepřijala ta léta strávená v klášterním sirotčinci, kde žila celých sedm let, od svých jedenácti do osmnácti, nicméně jak jsem s úžasem vypozorovala, tahle pro ni strašná zkušenost zformovala její vnímání krásy. Do sirotčince ji se dvěma sestrami dovezl otec, nespolehlivý pijan, kterého rodina nikdy nezajímala. Když jejich matka zemřela na tuberkulózu, zajistil dcerám místo v sirotčinci a pak už o něm nikdy neslyšely...
Řádové sestry se více zajímají o službu Bohu než o záležitosti kolem luxusní módy, nicméně byly tak laskavé, že mi dovolily je navštívit a nějaký čas s nimi pobýt... Gabrielle přišla do kláštera v zimě, v únoru 1895. Já přijela ve stejném čase o zhruba století později, zima z hor ještě držela pevně vládu nad místním počasím. Bylo nepříjemně, vlhko, chladno a já byla vnitřně totálně rozvrácená z mého rozvodu a nechutných záležitostí kolem něj. Jen hrstka jeptišek si pamatovala, jak vypadaly místnosti, kde bývali sirotci, než byl sirotčinec zrušen a oni kamsi zmizeli. Řady kovových postelí podél studených bílých zdí a nad každou z nich visel kříž... Zeď lemovaná krucifixy, takový byl sedm let pohled malé Gabrielle, když ležela v posteli a dívala se před sebe. Co tady mohlo její srdce prožít? Uvnitř opatství jsem strávila hodiny zkoumáním propracovaných vzorů středověkých vitrážových oken – tajemná geometrie, která tolik připomíná známé dvojité C, logo Chanelu. Chodila jsem nahoru a dolů po starobylých temných schodech za oltářem, po dlouhých a chladných chodbách s ozvěnou, které byly středověkými mnichy vyzdobeny mozaikami s motivem pěticípých hvězd, ornamenty z okvětních lístků a mnoha dalšími vzory, které se pak promítly do jedinečného designu Coco Chanel.
Když jsem odjížděla z Aubazine, měla jsem ke Coco Chanel mnohem blíž. Byla opuštěná a vychovávaná v atmosféře strohé a přísné askeze, modlitba tu šla ruku v ruce s přísnými tresty, a to nejen fyzickými. V různých zápiscích o Aubazine jsem se dočetla, že chovanky byly nezřídkakdy trestány samotkami, strachem a dalšími psychickými tresty. V Aubazine se však naučila šít, což se jí později hodilo. Po opuštění kláštěrních zdí se uchytila jako pomocná švadlena v malém provinčním středofrancouzském městě. To, že se na věci uměla dívat originálním pohledem plus umění šít jí zajistilo pozdější úspěch. Uměla vidět krásu skrytou ve věcech, ve kterých si ji málokdo uměl všimnout. Strohé černobílé hábity jeptišek proměnila v nádherné elegantní couture róby, tak charakteristické pro Chanel. Růžence, kříže a řetězy přetransformovala v nádherné perlové šperky. Vynesla na výsluní barvu nejtemnější a pozvedla ji na symbol nezávislosti, svobody a síly. Právě díky černé měla velké úspěchy, ženy si ji zamilovaly, protože jim slušela, byla elegantní a šik.
Přísný režim sirotčince jí naučil disciplíně a odvaze. Přestože přišla o svou lásku, nevzdala se a pracovala dál. Pro mnohé konzervativnější duše byla za podivínku, ostatně jako mnoho dalších výjimečných lidí, kteří někam posunuli vnímání světa nebo vnímání krásy. Byla tvrdá a nelítostná stejně jako řádové sestry. Zároveň však byla zranitelná a uvnitř zraněná – řada mužů, kteří ji opustili, otcem, kterého už nikdy neviděla, počínaje a Boyem konče, v ní zanechala hluboký smutek. Když byla v sirotčinci, chtěla věřit tomu, že se otec dostal do Ameriky, do země zaslíbené, kde vydobyl úspěch, a že se pro ni a její sestry brzy vrátí. Jenže to byla jen iluze. Skončil jako opilec kdesi na francouzském venkově, bez peněz a cti. Ameriku si získala až jeho dcera a tleská jí – i několik desítek let po její smrti – nejen ta, ale celý svět.
Dokázala, že žena se nemusí definovat jen skrze muže, kteří jí ublížili a opustili ji, nemusí na nich a na svém utrpení stavět celý svůj svět. Až do konce svého života byla Coco velmi svá a během své práce stále hledala dokonalost v každičkém detailu svých designů.
