Romana má Jirku opravdu ráda. Hezky se jim spolu miluje a celkem dobře žije. Jenže i přes skvělý sex jim to v posteli neklape. „Jiří se ke mně chce tulit. Před milováním je to ok, ale když spíme, tak mě to ruší. Taky se potí. A funí. Z čehož já vyšiluju. Potřebuji na spaní prostor. Klid. Potřebuji se rozvalovat, lehnout si na břicho, pokrčit jedno koleno, rozhodit ruce, objímat polštář. Když usne za mými zády ve „lžičkové“ pozici, podvědomě se nechci hýbat, abych ho nebudila, ale pak nemůžu spát, chytím nerva, a tak ho násilím spícího odvalím na jeho půlku postele. Většinou ze spaní něco zahuhlá, a přivalí se ke mně zpátky.“ Romana tedy tajně sní o oddělené ložnici. Jen zatím neměla odvahu vyslovit to nahlas. Ve fázi čerstvého zamilování spává hodně dvojic v objetí. Milují se večer, v noci i ráno a extatická hormonální bouře „zaplácne“ únavu druhého dne. Když však prvotní nadšení pomine, nestačí jen extatické chvilky a vy opět toužíte po nerušeném spánku.
Místo spánku káva
Ve společném soužití dvou dnešních lidí je velmi málo pravděpodobné, že mají stejný biorytmus. Naši předkové ho měli. Zapadlo slunko, šetřilo se petrolejem, tak ulehli do manželské postele a vstávali s kohoutem na pole. Dnes jsme se od přirozených přírodních rytmů díky elektřině odpojili, máme budíky, různé pracovní doby, různé biorytmy – jeden z vás vstává v šest, aby se včas dostal do kanceláře, druhý pracuje z domova, takže si může pospat a v noci zas dlouho pracuje, takže když pak jde do postele, byť je sebetišší, přece jen spícího partnera vyruší... Ráno se pak role vymění... A dostaví se nevyspání. První, druhé, třetí... Vstávání se stává utrpením, rychle se proto vrhnete na kafe. Jedno, dvě a je líp... Odpoledne už je ale mozek a celý systém v krizi. Říká se tomu rozhozený biorytmus. Únava, mrzutost, chuť na sladké. Chybí vám energie.
