Někteří lidé si myslí, že si hrajete s barbínami. Je to pravda?
Kdepak, byť jsem jimi stále obklopena. Samozřejmě je zkoušíme, testujeme, ale nehrajeme si s nimi. Na to by ani nebyl čas. Těch produktů jsou stovky, na všechny je třeba připravit plán, oslovit děti, což v současné době rozhodně není snadné.
Co všechno je vlastně v popisu vaší práce? Postarat se o to, aby se o produktech značky, pro kterou pracujete, dozvědělo co nejvíce lidí?
Mým hlavním úkolem je vedení zaměstnanců, jejich motivování a inspirování. A prací celého týmu pak je postarat se o to, aby na trh přicházely správné hračky ve správný čas a za správnou cenu.
To dokážete ovlivnit?
Já neovlivním, jaké hračky budou vyrobeny. Z té bohaté palety, která již ve Spojených státech vyrobena je, ovšem můžeme vybírat ty, které poputují na český trh. Respektive se na tom výběru podílet. S rostoucím podílem na trhu se samozřejmě zvětšuje i prostor pro více novinek.
Dá se říct, že o hračky je ve společnosti stále velký zájem?
Momentálně enormní. Během covidové pandemie se rodiče snažili Pětačtyřicetiletá Lenka Koenigsmarková je velmi inspirativní a silná žena. Marketingová ředitelka americké značky Mattel také vede časopis Czech & Slovak Leaders, věnuje se vlastním PR projektům, zvažuje vstup do politiky a k tomu se stará o dva malé syny. Jednoho postiženého a druhého extrémně nadaného. Dalo by se říci, že na jednu ženu toho je moc. Ne však na Lenku. OD PANENEK TŘEBA AŽ NA HRAD zabavit děti a kupovali jim hračky. Zatímco před covidem byl podíl obratu v e-shopech okolo dvaceti procent, teď je trojnásobný. Lidé odložili velké investice typu nákup auta, ale do svých dětí investují stále.
S čím jste si hrála jako malá?
Měla jsem tři bratry, tak v naší rodině převažovala autíčka. Ale volný čas jsme trávili spíš venku, jezdili jsme na kole, skákali přes švihadlo a gumu. Pro nás byl trest zůstat doma. Dneska je to obráceně. Děti mají problém, když musí jít ven, kde nemají počítač. A i když jsou na čerstvém vzduchu, stejně hrají hry na telefonu.
Současné hračky asi hodně pokročily ve srovnání s těmi z dob vašeho dětství…
To ano. V nabídce máme hodně panenek vědkyň, kosmonautek, doktorek, které se holčičkám snaží ukázat, že mohou být, kým chtějí. Za dob mého dětství se takové věci neřešily. Především se však zkrátila doba, během níž je možné na dítě cílit. Před deseti lety si s hračkami hrály i dvanáctileté děti. Dnešní osmileté už hračky odmítají.
Co s tím děláte?
Snažíme se děti zaujmout. Důležitou roli hraje obsah. Příběh, který musí děti oslovit. Až na jeho základě hračku chtějí. Samotná krabice v regále na ně nefunguje.
Je těžké současné děti zaujmout?
Ano, to opravdu je. Vjemů, jimiž jsou obklopeny, je strašně moc.
Má hraní si s panenkami pro dítě vůbec nějaký benefit?
Nedávno proběhl na toto téma zajímavý výzkum. My podobně jako v Německu chceme, aby hračka dítě rozvíjela. Nestačí nám, když si s ní dítě jen hraje. A při této příležitosti došlo k zajímavému zjištění, že právě panenky u holčiček rozvíjejí takzvané soft skills. Učí se, jak komunikovat mezi sebou. Není tedy pravda, že když dítě nepostaví jeřáb ze stavebnice Merkur, tak nic nedělá. Tím, že si hraje s hračkami, se připravuje na budoucí život.
Co říkáte „bezpohlavním“ panenkám a tvrzení, že už neplatí, že panenky jsou apriori pro holčičky a autíčka pro kluky.
Pokud se kluk rozhodne hrát si s panenkami a holčička s autíčky, proč jim v tom bránit? Je to jejich volba. U nás slovo panenka automaticky připomíná holčičku, ovšem v angličtině se už používá pojem character (osobnost), nezávisle na pohlaví. Právě proto, aby si s ní/ním hráli i kluci. Stejně tak máme v řadě panenky různých barev pleti, ale i panenky postižené a na vozíčku. Zkrátka hračky, které dětem představují reálný svět.
Je těžké v současné době pracovat v marketingu? Konkurence je přece jenom veliká...
Těžké je snažit se prorazit s neznámou hračkou. Máte pravdu, že za posledních dvacet let se marketing hodně proměnil. Tehdy nebylo tolik možností. Dnes jsou stovky různých formátů. Držet trh na tepu doby je proto velmi náročné. Je třeba pořád vstřebávat novinky. Být flexibilní, protože věci se mění pod rukama.
I na samotného zákazníka působí hodně vjemů. Není to spíše kontraproduktivní? Nestává se třeba vůči reklamě, jež na něj útočí ze všech stran, imunní?
Právě proto je třeba cílit na děti obsahem. Na zkratkovitou desetivteřinovou reklamu už nesázíme. Je to příběh, který je zaujme.
Kromě marketingu jste i šéfredaktorkou časopisu Czech & Slovak Leaders. Je u nás hodně lídrů?
Zajímavých a schopných manažerů ano. Mezi politiky to je horší.
Proto do politiky chcete vstoupit?
Jako matka postiženého dítěte se často setkávám s tím, že stát nefunguje. Určitě ne pro všechny. Lidé s postižením, s jakýmkoliv hendikepem, se rázem ocitají na okraji společnosti. Hluboce věřím tomu, že civilizace je natolik silná, nakolik se dokáže postarat o ty nejslabší. A tady cítím obrovský prostor. Ne nadarmo jsme jako národ jedni z nejštědřejších, co se týče finančního přispívání na různé charitativní aktivity (vzpomeňme na tornádo). Asi tak nějak víme, že se o nás stát nepostará, když přijde hodina nouze. A to bych ráda změnila. Proto mě dlouhodobě láká politika, v nejbližší době přemýšlím o tom, jak se do ní zapojit, a hodně zajímavé téma pro mě je prezidentská volba. Bylo by skvělé, kdybychom konečně měli prezidentku ženu.
Skutečně rovnou míříte až na Hrad? Nic mezi tím? Parlament, Senát...
Žádné definitivní rozhodnutí ještě nepadlo. Přiznávám, že vše je ve fázi zvažování, hledání možností a cesty, kam by se mohla má případná politická kariéra ubírat. A máte pravdu, možná to nebude přímočará cesta typu „z ulice na Hrad“, ale třeba přes Senát.
Zmínila jste postižení svého syna. Co mu je?
My nevíme. Maxík se narodil zdravý, zpočátku bylo všechno v pořádku. První podezření pojala má maminka, když mu byly čtyři měsíce. Nezdálo se jí držení jeho tělíčka. Obrátili jsme se proto na lékaře, kteří nás ale ujistili, že je vše bez problémů. Studenou sprchou pro nás byla až návštěva neurologie v Brně, kdy nám doktor mezi dveřmi dost necitlivě řekl: „Máte těžce postižený dítě, to nevíte?“ V ten okamžik se mi doslova zhroutil svět. A začalo lítání po doktorech. To bylo velmi těžké období. Nevěděla jsem, co se děje, byla jsem nevyspalá, měla jsem strach. Čekala jsem, že někdo přijde, něco udělá a všechno bude zase dobrý. Jenže žádný takový zázrak se nestal.
Co vám lékaři tehdy říkali?
Protože Maxík nebyl schopen dát k sobě ručičky, řekli nám, že bude ležák. Když dáte ruce k sobě, je šance, že budete chodit, protože dokážete spojit levou a pravou část mozku. Tuto drsnou prognózu vyslovili, aniž by věděli, co mu je. Do celého procesu vstoupil můj muž, který je v tomto ohledu rozhodně odolnější než já, a začal obstarávat všechny zdravotní záležitosti.
To bylo před čtyřmi a půl lety. Jak je na tom Maxík dnes?
Je z něj zručný vozíčkář, kterého se pokoušíme postavit. Každý den ho vozíme do stacionáře a manžel s ním cvičí Vojtovu metodu. Nemluví, ale všemu rozumí a komunikuje. Diagnózu ale neznáme stále, proto ani nemůžeme zacílit léčbu. A samozřejmě neznáme ani prognózu, což my osobně paradoxně vnímáme pozitivně. Řekla jsem si proto, že se může i zlepšit. Mám v sobě tedy velkou naději, že si s ním zatančím na jeho maturitním plese.
