Denně jste v kontaktu přibližně s padesáti lidmi, ať už jde o rodinu, přátele, kolegy, známé známých, prodavačky v obchodě... Pět z nich nejspíš bere antidepresiva. Kteří to jsou? Kdo z nich by se vám přiznal? A proč by to v naší stigmatizující společnosti vůbec veřejně přiznával?
Pokud si představujete člověka na antidepresivech jako neurotického umělce s potemnělým zrakem nebo jako utlumenou přestárlou punkerku, mýlíte se. Může to být velmi příjemný a velmi úspěšný šéf, jeho pěstěná manželka, klidná a přátelská učitelka vašich dětí, bujará sousedka. Může to být tichá a vzorná dcera vašich přátel, nebesky bohatý podnikatel... Jak se však stane, že bohatí, úspěšní a oblíbení lidé potřebují antidepresiva? Jednoduše: žijí dva životy.
Dva životy žije tak trochu každý z nás. Je tu život, který vidí všichni okolo, v něm jste hodnou dcerou, milující manželkou, obětavou matkou, dobrou kamarádkou, úspěšnou manažerkou, zdatnou učitelkou, milou sousedkou... Jenže někde za tím je pravda o tom, jak těžké je vstát každý den z postele a být tím vším... Tak vypadá dvojí realita nás všech – jen pro někoho jsou tyto dva životy rozdílné natolik, že mezi nimi zeje hluboká propast. Úsměvy v práci jsou vykoupené pocity marnosti, hlubokými propady energie, ztráty smyslu, úzkostmi, nezájmem...
A tak přijde chvíle, kdy člověk dva životy už neunese a obrátí se k práškům, aby se aspoň jeden z těchto životů vypnul. A aby se aspoň na chvíli vypnul strach, že někdo pozná, že nejste jen dobrou dcerou a obětavou matkou, perfektní zaměstnankyní a báječnou kamarádkou, ale že jsou chvíle, kdy vám nebýt připadá lepší než být a že můžou být i okamžiky, kdy se přichytíte, jak přemýšlíte, jak nebytí udělat.
Deprese je problém – ale je mnohem, mnohem větší, když ho navíc ještě musíte tajit a předstírat, že není. A jedním z důvodů, proč se tolik rozšířila antidepresiva a různé zlepšovače nálady, je ten, že lidé své hořké stavy před sebou musí tajit, protože mají strach, že je skoro nikdo s nimi neunese.
