Denně jste v kontaktu přibližně s padesáti lidmi, ať už jde o rodinu, přátele, kolegy, známé známých, prodavačky v obchodě... Pět z nich nejspíš bere antidepresiva. Kteří to jsou? Kdo z nich by se vám přiznal? A proč by to v naší stigmatizující společnosti vůbec veřejně přiznával?
Pokud si představujete člověka na antidepresivech jako neurotického umělce s potemnělým zrakem nebo jako utlumenou přestárlou punkerku, mýlíte se. Může to být velmi příjemný a velmi úspěšný šéf, jeho pěstěná manželka, klidná a přátelská učitelka vašich dětí, bujará sousedka. Může to být tichá a vzorná dcera vašich přátel, nebesky bohatý podnikatel... Jak se však stane, že bohatí, úspěšní a oblíbení lidé potřebují antidepresiva? Jednoduše: žijí dva životy.
Dva životy žije tak trochu každý z nás. Je tu život, který vidí všichni okolo, v něm jste hodnou dcerou, milující manželkou, obětavou matkou, dobrou kamarádkou, úspěšnou manažerkou, zdatnou učitelkou, milou sousedkou... Jenže někde za tím je pravda o tom, jak těžké je vstát každý den z postele a být tím vším... Tak vypadá dvojí realita nás všech – jen pro někoho jsou tyto dva životy rozdílné natolik, že mezi nimi zeje hluboká propast. Úsměvy v práci jsou vykoupené pocity marnosti, hlubokými propady energie, ztráty smyslu, úzkostmi, nezájmem...
A tak přijde chvíle, kdy člověk dva životy už neunese a obrátí se k práškům, aby se aspoň jeden z těchto životů vypnul. A aby se aspoň na chvíli vypnul strach, že někdo pozná, že nejste jen dobrou dcerou a obětavou matkou, perfektní zaměstnankyní a báječnou kamarádkou, ale že jsou chvíle, kdy vám nebýt připadá lepší než být a že můžou být i okamžiky, kdy se přichytíte, jak přemýšlíte, jak nebytí udělat.
Deprese je problém – ale je mnohem, mnohem větší, když ho navíc ještě musíte tajit a předstírat, že není. A jedním z důvodů, proč se tolik rozšířila antidepresiva a různé zlepšovače nálady, je ten, že lidé své hořké stavy před sebou musí tajit, protože mají strach, že je skoro nikdo s nimi neunese.
Nikdo nedokáže odpovědět na otázku, jak se to s pytlem, který se s antidepresivy roztrhl, skutečně má. Hodnotí lékaři jako depresi prostě jen smutky v těžkých životních obdobích? Předepisují tolik léků, protože i oni sami jsou masírováni farmaceutickými společnostmi, které na antidepresivech vydělávají? Je deprese snad dokonce diagnóza „vyrobená“ farmaceutickými společnostmi? Je to pro lékaře pohodlné řešení, protože nevědí, jak jinak svým pacientům vlastně pomoci?
Pokud se už k antidepresivům uchýlíte, ujistěte se, že si nasbíráte co nejvíce informací o konkrétních značkách, které vám doktor nabízí. Kdosi spočítal, že každý desátý lékařský předpis je buď na chybný prášek nebo na špatnou dávku. Nebuďte tím desátým případem. Informujte se, ptejte se svého lékaře:
1) Existuje nějaký fyzický problém, který by vysvětloval váš současný psychický stav? Deprese někdy může být vyvolána něčím tak „prostým“ jako borelióza. Zkuste vyloučit všechny fyzické možnosti dřív, než si vezmete antidepresivum.
2) Má váš doktor dostatek zkušeností s léčením deprese? Najděte si odborníka, který má dobré napojení na psychoterapeutické skupiny.
3) Neexistuje nějaké vysvětlení z hlediska věku, vývoje duše, zrání osobnosti, z pohledu kterého to, co prožíváte, dává smysl a vlastně není špatně? Lékaře, který fundovaně dokáže odpovědět na tuto otázku, bude asi těžké najít, ale existují. Mnohé deprese jsou přirozené procesy stárnutí a zrání duše a vlastně je dobře, že se dějí. S dobrou podporou a vedením je lze transformovat na smysluplné revitalizující události.
Nenajdete vůbec žádné důkazy, že jedna značka antidepresiv je účinnější či jinak lepší než druhá! S největší pravděpodobností fungují všechna dost podobně, některá mohou konkrétnímu člověku vyhovovat více, jiná méně, ale je to záležitostí člověka, ne značky. Proto pokud vám doktor bude vnucovat jednu značku, aniž by s vámi probral varianty, je nejspíš pod „masáží“ konkrétní farmaceutické společnosti. Různá antidepresiva rovněž mají různé vedlejší účinky, od sníženého libida po přibírání na váze, takže je dobré se rozhodovat i podle toho, která vedlejší utrpení je člověk případně ochotný snášet. Záleží též i na akutnosti případu: některé pilulky zaberou hned, jiné se rozbíhají třeba i osm týdnů, než pocítíte změnu ve vnitřním světě.
