V průměru prý denně proneseme asi 16 tisíc slov. V první řadě chceme něco sdělovat, říct ostatním. Vyprávíme o našich prožitcích, skládáme poklony, klademe otázky. Řeč má ale i svou stinnou stránku, protože nám propůjčuje moc ovládat jiné lidi.
Říká se, že jeden obraz toho řekne více než tisíc slov. To je sice možné, ale také každé slovo, které vypustíme z úst, má svoji váhu. Kromě toho slova v hlavě můžou vyvolávat obrazy.
Vezměme si jako příklad slovo pláž. Když ho vyslovíte, vidíte hned písek a vodu, že? Věděli jste ale, že to funguje i v negativním smyslu? Lidem, kteří se zúčastnili jednoho výzkumu, byl vyprávěn příběh, v němž se kromě slova pláž, písek a voda často opakovala slova týrat a mučit. Zároveň s tím se měřilo jejich pociťování bolesti a už jen samotná skutečnost, že slyšeli negativně vyznívající slova, u nich vyvolávala určitý nedobrý nebo i bolestivý pocit.
Slova toho ale umějí ještě více. Někomu můžou zničit kariéru i celou existenci. Tedy pokud jsou použita k tomu, aby poškodila pověst dotyčného, a to i v případě, že je všechno vylhané a nepravdivé.
Všichni touhle mocí disponujeme. Ale každý se musí rozhodnout sám, jak ji využije. A řekněme si upřímně, že je mnohem hezčí říkat příjemné věci. Když to děláme, organismus začne dokonce vylučovat hormony štěstí, a to jenom díky našim slovům. Co ještě více by mělo být řečeno? Tak to se dočtete dále.
Zkraťte si cestu do cíle
Vyslovte slovo „my“. Vyvolává to pocit sounáležitosti a pospolitosti. „Já“ je skoro reflexivně vyslovované slovo, když se jedná o vyslovení názoru. Řečníci postupují ve svém projevu opatrně a zpočátku nám prezentují všeobecné myšlenky, s nimiž lehce souhlasíme. Postupně tyhle výroky konkretizují, ale to už je náš mozek nastavený na souhlas. Slovo „protože“ vám pomůže uklidnit toho, ke komu mluvíte. Chcete, aby vás někdo pustil dopředu ve frontě u pokladny? Zdůvodněte mu to, lépe to zafunguje. A toho, s kým vedete dialog, oslovujte jménem. Zvýší to vaše šance při jednání na úřadech, v zaměstnání i v běžném životě.
Snažte se vyjadřovat přesně
Často používáme tzv. slovní vatu, tedy slova, která vlastně nejsou vůbec potřebná. Právě tahle slova nemusí být naším protějškem přijímána dobře. Příklad: Vaše kolegyně vám ukazuje návrh, na který je pyšná. Když řeknete „docela dobré“ nebo „to je zajímavé“, nezapůsobí to na ni tak dobře jako „to je dobré!“. Také formulace jako „doufejme, že to dopadne“ sice vyjádří to, co si opravdu myslíte, na ostatní ale může působit demotivačně. „Ty to zvládneš“ zní nejenom mnohem jasněji, ale také mnohem pozitivněji.
Nevolte slova podvědomě
Často si vůbec neuvědomujeme sílu vlastních slov a neregistrujeme, jaká poselství jimi podvědomě vysíláme. Jestliže se vás kamarádka zeptá: „Zvládla jsi tu dovolenou v Thajsku v pohodě?“ nebo „Vrátila ses v pořádku, nic ti není?“, pak tím nevědomky vyjadřuje svůj vlastní strach z cizích zemí. Zároveň vám ale těmhle formulacemi sebere chuť vyprávět zážitky z dovolené. Vytvoří spíše negativní náladu. Úplně jiné je, když se zeptá: „A bylo to tak hezké, jak sis myslela?“.
Poděkujte za poklony
Slova nám také můžou hodně zvednout náladu, upevnit sebevědomí a optimisticky nás naladit. Každá dobře míněná poznámka, například o vašem vzhledu nebo schopnostech, vám jistě udělá moc dobře. Vy se ale budete snažit kompliment přejít, případně ho oslabit. Vaříte prý úžasně. „To není žádné velké umění,“ odpovíte. Přitom srdečné „děkuju“ či „to mě těší“ by bylo lepší reakcí. Poklony se také velmi dobře hodí k tomu, aby se rozproudil rozhovor. Především pro plaché osoby jsou přímo ideálním prostředkem, jak začít debatu. Vzbudí totiž pozornost a vytvoří pozitivní propojení s druhým člověkem.
Argumentační klam
Říká se tomu také řečnický trik nebo argumentační faul. Když se ruského prezidenta Vladimíra Putina po amerických prezidentských volbách jedna novinářka zeptala, jestli mělo Rusko skutečně nějaký vliv na průběh amerického volebního klání, odpověděl: „Položte prst na jakýkoliv náhodně vybraný stát na zeměkouli. Je jedno, kde to bude, ale všude uslyšíte stížnosti na to, že se Amerika vměšuje do vnitřních záležitostí Ruska. To se vám zdá v pořádku?“ Novinářka hned nevěděla, co by mu na to odpověděla, a konference byla ukončena. Co to tedy Putin udělal? Odvrátil pozornost od tématu, pomohl si „whataboutismem“. Anglické „what about“ znamená v překladu „a co takhle“. Putin se sice dostal do úzkých, ale místo aby odpověděl na otázku, odvedl řeč záměrně jiným směrem, a to několika slovy. Nemusel říkat „bez komentáře“, jenom vytvořil odpověď otázkou.
Hluboký hlas
Hluboký hlas je považován za známku výkonnosti, údajně také vzbuzuje respekt. V jednom výzkumu se potvrdilo, že majitelé hlubokých hlasů zabodovali. Stejný obsah, opakovaný jen o něco hlubším hlasem, působil dominantně a rezolutně. Mělo to dokonce vliv i na výši mzdy. Ale nebojte se, i když máte vyšší hlas. Neznamená to automaticky, že vaše šance na lepší finanční ohodnocení jsou nižší. Naštěstí se pořád ještě počítá efektivita práce, která není závislá na barvě a hloubce hlasu.
Negativní vyznění
Výrazy jako „žel, bohužel“ působí negativně, protože po něm následuje zpravidla jenom zdůvodnění, proč něco nejde. Sluch okamžitě zbystří a mozek ihned začne hledat řešení údajného problému. Slovíčko „ale“ zase vyprovokuje vnitřní obranu, a pokud je na začátku věty, vzbuzuje agresi. Protějšek se začne jaksi bránit. Stejně tak spojení „i když“. Místo něj můžeme klidně použít „a zároveň“ a určitě to dopadne lépe.
Ne a ne a ne!
Žádné jiné slovo než slovíčko „ne!“ nám nejde tak těžce přes pusu. Proč to tak je? Bojíme se, že nás lidé nebudou brát vážně, že nás můžou vyloučit z nějaké sociální skupiny. Při správném použití nám ale to slovo vytvoří důležitý svobodný prostor. Účastníci jednoho pokusu měli za úkol častěji říkat „ne“. Už po krátké době se zvýšilo jejich sebevědomí, více si sami sebe vážili, cítili, že je ostatní berou vážně, a dokonce měli pocit, že mají svůj život pevně v rukách.
