Prázdniny jsou již tradičně obdobím sucha, ale mají jednu nespornou výhodu. Z pozice herního novináře se člověk tak nějak průběžně dostane s předstihem k mnoha potenciálním peckám, které si herní vydavatelé „schovávají“ až na předvánoční trh, a konec roku tak pro něj nepředstavuje tak zásadní přetlak kvalitních titulů, které si chce zahrát, jelikož s mnoha z nich se setkal již předem. Do této partičky jsme tak nějak automaticky zařadili i Worms 4: Mayhem poté, co nám do redakce dorazila placka s preview verzí pro PlayStation 2. Upřímně řečeno jsme se ale po zahrání ani moc nedivili po zjištění, že hra má vyjít ještě v průběhu prázdnin. Ale jak se říká, nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůře.
Objevuje se zde samozřejmě řada dílčích novinek a vylepšení, ale hratelnost jako taková zůstává v podstatě na místě.
Nechceme tím naznačit, že je tento titul odsouzen k záhubě, ale hned v úvodu tohoto článku musíme říci, že série
Worms má pravděpodobně to nejlepší již za sebou. Rozhodně nechceme autory nikterak urazit, ovšem zdá se nám, že Team 17
coby stvořitel celého červího světa již poněkud postrádá zásadní nápady, kterak tuto sérii znovu nakopnout ke své dřívější slávě. Snažil se o to již v minulosti tím, že celou hru převedl do kompletně trojrozměrné grafiky, což ve výsledku nepřineslo zase až takový efekt, jak se původně čekalo. Podobné to bohužel
bude asi i se čtvrtým dílem. Objevuje se zde samozřejmě řada dílčích novinek a vylepšení, ale hratelnost jako taková zůstává v podstatě na místě a navíc trpí několika nepříjemnými neduhy.
Tím asi nejvíce očekávatelným je již klasicky kamera, která se s nástrahami 3D prostoru v některých místech rve skutečně ze všech sil, přičemž její vítězství mnohdy není nijak jednoznačné a často se tak stává, že ztratíte přehled, kde vlastně jste a kde jsou vaši spolubojovníci a nepřátelé. Vede to tak k tomu, že si musíte příslušné arény nejprve alespoň trochu „nakoukat“, abyste se pak dokázali alespoň trochu slušně orientovat. Zvláště když je zde možnost schovat se do různých chodeb či budov. To je ale ještě ten menší problém.
Je evidentní, že autoři se snažili hru vylepšit, co to šlo, ale bohužel se omezili pouze na oblast obsahu.
Tím větším je zdaleka ne intuitivní ovládání. Dokonce by slabší nátury mohly mohly v tomto případě zamáčknout nostalgickou slzu při vzpomínce na živelnost a instantní hratelnost původních 2D inkarnací této série. Ke slovu tak hojně přijdou i postranní tlačítka, či jejich kombinace, což sice není vyloženě fatálním problémem, nicméně chce to trochu času, abyste se s ovládací metodou plně seznámili. Naprosto na místě tak je zařazení dosti podrobného (i když poněkud rozvláčného) tutorialu. A to je škoda zejména z jediného důvodu. Koncept Worms přímo vybízí k tomu, aby se tato hra stala vyhledávaným „party“ titulem, k němuž si mohou sednout hráči i bez jakýchkoliv zkušeností a po chvilce zaučování dokázali držet v multiplayeru krok i s těmi, kteří hru již hráli. To sice je principiálně možné i zde, ovšem jímá nás podezření, že ona zaučovací chvilka se poněkud protáhne, a tak se účastníci akce budou raději věnovat jiné zábavě, případně konzumaci, než aby se učili hrát tuto hru. A to je skutečně škoda.
Bylo by ale nefér situovat naše výtky do pozice nepřekonatelných záporů, protože tak tomu není. Hra se ve výsledku dá hrát velmi slušně, ale nebýt výše zmíněných neduhů, jednalo by se o skutečný nářez, na jaký jsme byli zvyklí u starých 2D dílů. V takovém případě by vůbec nevadila ani poněkud jednodušší grafika či cokoliv jiného (což ostatně v tomto případě nevadí ani tak). Je evidentní, že autoři se snažili hru vylepšit, co to šlo, ale bohužel se omezili pouze na oblast obsahu, čímž míníme arény, zbraně, případně režimy. Chtělo by to ale už trochu svěžího vichru, který by červí hry obměnil poněkud zásadněji. Takhle to zatím vidíme
sice na docela slušnou zábavičku, která ale s největší pravděpodobností nebude takovým kultem jako původní hry. Chce to zkrátka nějakou výraznější změnu. To se ovšem netýká přítomnosti typického wormsího humoru.
