Náš archiv recenzí pro Nintendo DS se začíná pěkně rozrůstat. Po klasické arkádě Super Mario 64, která si nás získala i díky povedeným mini-hrám, to byl povedený závodní Asphalt: Urban GT. Aktuálně se na zoubek podíváme celkem očekávané hříčce Yoshi Touch & Go. Tu se nám podařilo získat v předstihu a coby zajímavost na úvod zmiňme, že z dotykové obrazovky a dvou displejů tentokrát ždímá opravu maximum. Za celou dobu hry totiž používáme výhradně dotykové pero, na tlačítka(o) se dostane pouze při zapínání a vypínání přístroje. Zajímá vás víc?
Ani v tomto dobrodružství si Nintendo neodpustilo účinkování svých postaviček, jmenovitě dráčka Yoshiho a mladého Maria (dokonce tak malého, že místo kalhot nosí ještě plenky, typickou čepici již ale má), které tak hru – teoreticky – dobře zpropagují. Po spuštění hry se ocitáme v jednoduchém menu, v němž jsou zpřístupněny tři herní nabídky (Score Attack,
Marathon a Battle pro hru více hráčů). Zbylé dvě (Time Attack a Challenge) se otevřou až v okamžiku, kdy se nám podaří dosáhnout stanoveného maxima v prvních dvou zmíněných režimech. V podstatě jde ale stále o to samé, pouze se mění podmínky vítězství. Jednou tak hrajeme na body, podruhé na co nejdelší dráhu a potřetí na čas. Drobné změny přicházejí teprve se hrou více hráčů a režimem Challenge, nicméně o těch si povíme víc, až si rozebereme herní principy.
I zde stačí, aby váš kamarád vlastnil pouze Nintendo DS, druhá hra není potřeba.
Klasické režimy začínají tím, že se na horní obrazovce objeví mladý Mario, jenž je nadnášen třemi balónky a pozvolna padá dolů. Stále však zůstává na horní obrazovce, posunuje se obraz a to přes oba jakoby propojené displeje. Kolem nechybí mnoho bonusů v podobě mincí, avšak dostane se i na poletující nepřátele, kteří při kontaktu s Mariem prasknou jeden ze tří balónků.
Tomu se samozřejmě snažíme vyhnout. Autoři však přicházejí s velmi originálním konceptem ovládání. Směr padajícího Maria totiž neovlivňujeme přímo, ale nepřímo kreslením cestiček z malých mráčků na dolním displeji, po kterých se klouže. Tímto jej směrujeme tak, aby sesbíral co nejvíce bonusů a naopak, vyhnul se nástrahám. Další vychytávka spočívá v tom, že všechny
nepřátele, mimo těch ostnatých, lze dotykovým perem zakroužkovat, načež se promění v bublinu. Ta přináší body, odmrštěním na Maria s ní lze i korigovat směr a svého využití dosáhne i po dopadu na zem. Tím totiž začíná druhá část hry.
Mladý Mario bezpečně dopadne na hřbet Yoshiho, s nímž začíná druhá – a možná že i zábavnější – část dobrodružství. Yoshi totiž neustále pochoduje zleva doprava a vůbec mu nevadí, že se před ním vyskytuje nejenom horda nepřátel, ale i propasti. V prvé řadě tak dotykovým perem opět kreslíme cestičku, aby nám Yoshi takříkajíc nevypadl z obrazu. Nepřátele likvidujeme buď známým způsobem, že je zakroužkujeme, nebo po nich střílíme. Opět zde fungují oba displeje coby
jeden a na horním se dost často vyskytují opravdu bezvadné a pro dokončení úrovně nutné bonusy. A právě na ně se nám
přesná muška hodí. Radost udělají pak takové kousky, kdy autoři nechají po šikmé stěně dráčka vypochodovat na horní displej, kde nad ním ztrácíme jakoukoliv kontrolu. Ale nemusíte se bát, že by toho autoři zneužili, maximálně si dávejte pozor, aby až bude padat na dolní displej, tak měl nakreslenou z mráčků cestu.
Přes úvodní lehkou skepsi musíme přiznat, že v redakci se nám hra celkem hodně zalíbila.
Všechny čtyři módy pro jednoho hráče jsou v podstatě stejné, jak je ostatně zmíněno v úvodu, jedinou větší odlišnost si vysloužil režim Challenge. Po úvodní "padací" části sice opět následuje "pochod" po obrazovce, vtip ale spočívá v tom, že se nám neustále odpočítává čas. Ten získáváme za sestřelené překážky, naneštěstí ale střeliva není zrovna dostatek. Musíme tak nejenom vymýšlet cestu, ale i šetřit střelivem, na druhou stranu, pokud budeme šetřit příliš, nezbude nám čas.
V neposlední řadě si zmínku zaslouží i hra více hráčů, která je mnohonásobně schůdnější, než tomu bylo u GameBoy Advance. Stejně jakou u Super Mario 64 DS i zde stačí, aby váš kamarád vlastnil pouze Nintendo DS, druhá hra není potřeba. Druhý hráč se totiž jednoduše připojí přes bezdrátovou síť, kterou NDS obsahuje, automaticky si během chvilky stáhne potřebná herní data a bitva může začít. Oba dva se utkávají v druhé části základní hry, tedy pochodu zleva doprava. Svými úspěchy protihráči umísťujete překážky na cestu a vyhrává ten, kdo takto jako první „zabije“ soupeře nebo ten, kdo jako první dojde do cíle trasy dlouhé tisíc yardů. Musíme přiznat, že v redakci nás tahle blbina celkem dost bavila, protože se jedná o velmi
chytlavou záležitost, kterou spustíte během několika málo okamžiků a bez jakéhokoliv složitého nastavování zde máte v okamžiku vítanou pařbičku na odreagování.
Mario je dokonce tak malý, že místo kalhot nosí ještě plenky, typickou čepici již ale má.
Z hlediska technického zpracování se jedná o čistou práci, která dokazuje, že pěkná 2D grafika a originální nápad mohou ještě ledacos dokázat. Přes úvodní lehkou skepsi musíme přiznat, že v redakci se nám hra celkem hodně zalíbila, protože je to přesně ten typ hry, který si můžete na pár minut zahrát kdykoliv. Na druhou stranu se nesmíme nechat unést pouze dojmy, poněvadž za plnou cenu toho je možná trochu málo. Nedívejte se proto pouze na výsledné číslo, kam tenhle fakt prostě musíme započítat – hra je skvělá, ale možná, že pár dalších mini-her jako u Super Mario 64 DS by nebylo od věci.| Yoshi Touch & Go | ||||
| ||||
| ||||
| ||||
|
