Hned zpočátku musím předeslat, že tato hra se ke mně dostala víceméně úplnou náhodou. Žánr rytmických akcí mě totiž nikdy nijak výrazně neoslovoval a tudíž jsem se o hry tohoto typu nikdy nijak nezajímal. Čestnými výjimkami byly pouze některé geniální úchylnosti, jako kupříkladu Frequency či dnes již naprosto bez debat kultovní záležitost . Jistě, čas od času si člověk samozřejmě rád zablbne u kamaráda s taneční podložkou a nějakou variací na Dance Dance Revolution (no vidíte, dokonce ani nevím, jak se ta kámošova hra vlastně jmenuje - ostudné), ale že bych si to musel pořizovat domů, to rozhodně ne. Proč tu ale mrhám časem a znaky na takovýto srdceryvný výlev? Inu proto, abych naznačil, že i člověka s veskrze střízlivým postojem k rytmickým akcím druhý díl Space Channelu pravděpodobně dost chytne.
Děj hry, pokud se tomu tedy dá vůbec takhle ještě říkat, se opět odehrává v daleké budoucnosti na vzdálených planetách a futuristických kosmických lodích a hlavní hrdinkou je opět pohledná Ulala, moderátorka vesmírné televizní stanice Channel 5. Stejně jako v prvním dílu pak musí prostřednictvím tance čelit nejrůznějším nástrahám a klasicky zachránit nejen svět, ale pravděpodobně i celý civilizovaný vesmír. Hned v prvním levelu je jeden z vesmírných korábů napaden mimozemskými nájezdníky, kteří unesou značnou část cestujících. Co čert nechtěl, shodou okolností je na palubě i Ulala, kterážto vzápětí dostane
instrukce, z nichž je více než jasné, že to celé bude muset zvládnout opět sama. Ale zase na druhou stranu, proč ne, když své umění prokázala už v prvním dílu, že?
Hned v první misi se tedy musí utkat se skupinkou tanečníků z jiné galaxie, odrazit tak jejich nápor a donutit je k ústupu. V dalších okamžicích se pak snaží osvobodit co nejvíce zajatých cestujících, aby se na konci utkala s bossem v podobě tří zpívajících a tančících plechových robotů. V misi následující se pak dozvídáte, že byl unesen a uvězněn prezident kdo ví čeho, snad celého vesmíru (Zafod Bíblbrox se ale nejmenuje) a jeho záchrana je zase na vás. Takže zápletka sice nic moc, ale o tu přece v těchhle hrách vůbec nejde. Jde totiž o zábavu a hratelnost.
A zejména hratelnost je zde více než zajímavá. Všechny rytmické hry, které jsem dosud viděl, mají totiž jedno společné. A sice to, že vám graficky znázorňují, co kdy máte mačkat, případně šlapat. Vib Ribbon to dělal tvarem překážek, které na vás číhaly, Frequency polohou značek, v Rezu to bylo jedno, tam stačilo mačkat v podstatě pouze jedno tlačítko a v ostatních hrách se po obrazovce míhají šipky a symboly. Ne tak ovšem zde. Hra se ovládá pomocí šipek, křížku a kolečka. Šipkám samozřejmě odpovídají čtyři směry, křížku pak povel „chu“ a kolečku „hey“. Ano, zní to jako totální šaškárna, ale svůj význam to má. Jak jsem již
poznamenal, v téhle hře po obrazovce kromě postaviček nic nepoletuje a to, co máte mačkat, musíte odkoukat a naposlouchat od vašich soupeřů. V praxi to tedy vypadá tak, že protivníci nejdříve zatančí nějakou sestavu a vy ji po něm poté musíte zopakovat. Naštěstí ale svůj tanec doprovázejí „zpěvem“, takže když vlnící se mimozemšťan při tanci zahlásí třeba „left, up, down, chu“, je docela jasné, co se po vás přesně chce. Trochu problém je ovšem v momentě, kdy máte začít tančit, jelikož na obrazovce není ani žádný výrazný indikátor, který by vám naznačil, že je právě ten správný čas začít. Po chvíli si ale všimnete, že v levém dolním rohu se po přepnutí kamery na Ulalu zavlní a zvýrazní srdíčka (případně hvězdy), které vám jednak ukazují, kolik chyb ještě můžete udělat, a druhak slouží coby indikátor správného načasování počátku vašeho protiúderu. Ani po tomto zjištění však není ještě vyhráno. Přesné načasování si totiž samozřejmě žádají všechny prvky sestavy, takže bez alespoň špetky hudebního sluchu a rytmického nadání se vám nijak extrémně dařit nebude. Hudebně hluší jedinci mého typu tak ale budou mít největší problémy paradoxně s pomalejšími sestavami. Namačkat několik tlačítek v rychlém sledu je v zásadě zívačka, ale trefit se přesně po nějaké delší pauze bývá zpočátku dost obtížné. Člověk totiž drtí v paměti sekvenci tlačítek, která je potřeba zmáčknout, a chce to mít za sebou samozřejmě dříve, než to zapomene nebo se mu to poplete, a proto delší prostoje podvědomě zkracuje.
Opakování předtančených prvků je samozřejmě nosným pilířem táhnoucím se přes celou délku hry, ale je na něm navěšeno i celkem dost zajímavých věcí, které dělají hru příjemně pestrou, minimálně tedy co se týče vizualizace. Občas osvobozujete lidi prostě jen tím, že zopakujete daný počet sestav dříve než vám dojdou „životy“, jindy Ulala vytasí své mikrofonové pistole (v titulcích jsem si ovšem nevšiml, že by se na hře podílel i Prince), kterými buď likviduje vetřelce nebo naopak osvobozuje zajatce, případně střílí po předmětech, které na ni někdo hází. Třeba jedna mocně přerostlá kytka. Ano, i tato hra je v některých momentech velice ulítlá. Třeba i tím, že občas se tady začíná i doopravdy zpívat a vy pak musíte tančit podle toho, v jaké fázi zpívané fráze se zrovna nacházíte, k čemuž vám dopomáhej i postupné barvení zpívaného textu. Docela zajímavý zmatek pak nastává například v okamžiku, kdy se po pasáži, kdy se nejprve zpívalo a pak tančilo dostanete do fáze, kde je to naopak. To pak opravdu nevíte, kde vám taneční střevíce stojí. Paráda. Navíc na vás v některých místech čeká něco na způsob miniher, kdy se další postup podmiňuje úspěšnou konfrontací například s vodní vílou zpívající operu, nebo s kytaristkou jakéhosi šíleného bandu, kdy se musíte orientovat pouze podle zahraných tónů a naznačených pohybů a zopakovat tak po ní kytarové riffy. Super. A to i přesto, že se vám to napoprvé ani napodruhé pravděpodobně nepovede.
Zajímavou jsem shledal i grafiku, přestože nijak neoplývá technickou propracovaností nebo dech beroucími efekty. K téhle hře ale dle mého skromného soudu opravdu sedí. Všechno je barevné, bláznivě ulítlé a rozhodně ne tuctové. Stejné je to i s hudbou. Asi vím, že žádná z melodií neutkví v hlavě na déle než do začátku další lokace, ale rozhodně budete mít pocit, že žádnou jinou nepotřebujete, ba naopak vás ani nenapadne, že by mohla být jiná. Velice dobře třeba působí i scény, kdy spolu s vámi tančí všichni osvobození, takže nakonec působíte jako znásobená skupina Uno. A mimochodem, vaši spolutanečníci rozhodně nejsou tuctovými týpky. Za všechny jmenujme třeba dvousetkilovou matrónu na hoverboardu. Nu což, nejen Tomík Enge, ale i lidé od Segy si občas rádi dopřejí jednoho pořádného „prďocha“.
Asi jste už z předchozích řádků pochopili, že tato hra není asi nijak triviálně jednoduchá. Není. Spíše naopak. Často se vám nebude dařit (alespoň tedy mně) a často budete nepovedenou lokaci opakovat (alespoň tedy já). I přesto si ale dovolím tvrdit, že vás to neznechutí. O to větší radost pak budete mít, když se vám podaří postoupit dál a o to více se budete těšit na další lokace, další bláznivé tanečníky a zpěváky a další šílené výzvy. Nejedná se sice o tak ultra „schýzu“ jako tři shora uvedené tituly, ale i tak mě Space Channel 5 vol. 2 dokázal velmi zaujmout. Navíc životnost zvyšuje i několik vedlejších režimů, v nichž si můžete odemknout spoustu kostýmů pro Ulalu a relativně dost dalších tanečníků včetně Space Michaela, což je poměrně zdařilá variace na koho jiného než starého dobrého Michaela Jacksona. Celkově tedy asi takhle: tahle hra rozhodně nepřepíše dějiny, ale zábava je to výborná. Děkuji za pozornost.
| Space Channel 5 vol. 2 | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
