Kdybychom vypsali soutěž o nejoblíbenější zbraň 3D akční her, dost možná by před BFG nebo raketometem vyhrála ostřelovačka. Vždyť koho by nelákala čistá práce - likvidovat hezky tiše, nepozorovaně a bezbolestně. Firma Konami podobné touhy vycítila a již před lety přišla s automatem, který byl zaměřen výhradně na tuto zbraň, a okamžitě se zařadil mezi nejpopulárnější coin-upy. Zastřelit si zombíka v House of Dead 2 nebo gangstera ve Virtua Copu je určitě také rajcovní, ale těžko se to vyrovná pocitu ze zásahu do hlavy 200 metrů vzdáleného teroristy. A právě tady je schovaná genialita Silent Scope.
Bohužel, genialita Silent Scope souvisí také s onou masivní puškou, která je součástí automatu a která patrně odrazovala Konami od vytvoření verze pro domácí konzole. Kdo ví, co je nakonec přesvědčilo, že to za zkoušku stojí, faktem je, že se ještě před letošními vánoci dostanou do obchodů verze pro PlayStation2 a Dreamcast. Obě jsou si podobné jako vejce vejci a tak to sfoukneme naráz jednou společnou recenzí.
Ovládací systém na automatu je velmi věrohodný - na monitoru vidíte pohled z vlastních očí, 
puškou "naslepo" přibližně zaměříte na postavu nepřítele a s pomocí teleskopu pak dílo dokonáte pokud možno zásahem do hlavy. Na konzolích se Konami nakonec rozhodlo nevyužít světelnou pistoli, ale pouze analogové ovladače. A nedopadlo to vůbec špatně, i když dokud si to sami nezkusíte, asi mi to nebudete věřit. Při držení postranního tlačítka (např. L1 na PlayStation2) je teleskop vypnutý a vy můžete s puškou pohybovat rychle. Právě tady máte ideální rozhled a přehled, kde se teroristé skrývají. Jednoho si vyberete, přibližně na něj zamíříte a pustíte tlačítko. Tím se zapne teleskop a vy už jen lehce korigujete směr a s velkou přesností například volíte mezi hlavou, srdcem nebo kolenem. Příjemné dilema. Rychlost a přesnost zaměřovače si lze samozřejmě nastavit a věřte nebo ne, s trochou cviku nebude problém trefovat se do hlavy. Fakt.
Asi se ptáte jak se vlastně taková hra hraje, když jste schovaní hezky v bezpečí ve věži a nikdo na vás nemůže. Hraje se na čas. Životy tu samozřejmě jsou, ale mají význam především u bossů, i když i obyčejní pěšáci vás po nějakém čase nebo po nepřesném výstřelu mohou spatřit a zasáhnout. Můžete je navíc i získat, pokud zaměříte teleskop na slečinku slunící se u 
bazénu na střeše mrakodrapu apod., takže se o životy strachovat většinou netřeba. Jak jsem již řekl, hraje se na čas. Na počátku dostanete časový limit, který poměrně rychle utíká (každou sekundu je odečtena jedna vteřina, což je v tomto případě setsakramentsky rychle) a i když dostanete nějaké ty vteřinky navíc za každého zastřeleného nepřítele, obvykle vás nakonec udolá. Na celou hru máte tři kredity a je to tak akorát, co se dá zvládnout po poctivém tréninku a stále ještě bez nepříjemné frustrace.
Příběh není komplikovaný, uvažte koneckonců, že jde o předělávku hry z automatu. Zachraňujete prezidenta Spojených Států, jeho dceru a samozřejmě také manželku. Story začíná na obyčejné ulici, podíváte se i do hotelu, skladiště, na dálnici (v jedoucím autě zažijete perné chvilky), tajné sídlo teroristů a třeba i na přeplněný stadión, kde do rozehraného zápasu v americkém fotbale vběhne terorista s první dámou na zádech. Tahle část trochu připomíná scénu z Posledního skauta a je asi nejobtížnější oblastí celé hry, protože kromě toho, že nesmíte trefit rukojmí, terorista kličkuje, do hledáčku se vám pletou fotbalisté, kteří také chtějí být slavní, a to ani nemluvím o vrtulníku, ve kterém sedíte a který se také 
třese trochu víc, než byste zrovna potřebovali. A pak jsou tu samozřejmě ještě závěreční bossové (ve stíhačce, ve vrtulníku nebo v nákladním voze, na jednom místě vás dokonce čeká elitní duo Tom & Jerry), které je třeba trefit do hlavy. Znovu připomínám, že Silent Scope není nějak zvlášť obtížný, jen jsem chtěl trochu popsat jeho zajímavou atmosféru a nečekanou variabilitu.
Bohužel, náladu z parádní hratelnosti trochu kazí nedlouhá životnost - čistý herní čas jednoho dokončení poté, co se hru naučíte nazpaměť, nedosahuje ani půl hodiny, a i když je tu několik křižovatek a různých způsobů řešení, po pár dnech bude kouzlo pryč. Proč Konami nezařadilo multiplayer? Proč neprodloužilo příběh, jak je například u Segy a jejích automatových předělávek na Dreamcast běžné? Nemožné to určitě nebylo - v hernách už je dávno i druhý díl (mimochodem ještě lepší), Konami však zřejmě počítá s úspěchem a tedy vytvořením dalšího dílu a získání dalších dolarů. Škoda. Naštěstí tu je střelnice, trénink a s ním i hezkých pár úkolů, které vám vydrží minimálně stejnou dobu jako samotná hra.
Co s týče grafiky, je hra totožná s více než dva roky starou automatovou verzí. Znamená to, že je solidní a pro účely hratelnosti naprosto dostačující, ale ani v nejmenším nevyužívá možnosti Dreamcastu, natož PlayStation2 (s trochou kompromisů bych dokonce řekl, že se hra mohla objevit i na PSX). Animace nejsou zrovna plynulé a většina výbuchů připomíná zmíněnou PlayStation1, obecně však nelze mít nějaké vážné námitky a protesty. Pokud nečekáte hezké fotky a obrázky, ale především solidní hratelnost, Silent Scope nebude proti.
Silent Scope je tedy jedním z nejlepších automatů posledních let a disponuje originálním pojetím a příjemnou hratelností. Totéž hře zůstalo i ve verzích pro PlayStation2 a Dreamcast. Bohužel, není tu nic navíc a tak je třeba počítat s tím, že týden hraní je pro tento jinak skvělý a prvotřídní kousek skoro až moc.
| Silent Scope | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
