Devadesátky byly v České republice hodně specifická doba. Boom herního průmyslu nám servíroval jednu nezapomenutelnou značku za druhou a do panelákové kultury se začaly vkrádat i další trendy. Byla to éra hazardních pogů, vekslování hokejových kartiček, Želv Ninja a Pokémonů, ale také rozmach skejtování. Tomu propadl ve svých mladých letech kde kdo.
Ze svých skejťáckých eskapád, když jsem ještě chodíval na základní školu, si pamatuji hlavně tři věci. První, snažil jsem se udělat ollie z domovních schodů a skončil s hlavou půl centimetru od poznávací značky zuřivě brzdícího auta na parkovišti. Druhý, od spolužáka půjčené „účko“ nám ukradli holohlaví pánové v bomberech a jako přídavek ty, co nestihli utéct, skopli do křoví – žít na sídlišti byl občas survival horor. A třetí, s kamarády jsme kolektivně došli konsenzu, že bude asi lepší jezdit na skateboardech jen po zadku z kopce. I to byl zaručený způsob, jak se v mladém věku zmrzačit.
 |
Po nespočtu přechozených otřesů mozku jsme raději začali hrát Tony Hawk’s Pro Skater. Ten poskytl skateboardovou zábavu bez toho, abychom museli být neustále omlácení po celém těle. Na realismus si série Tony Hawk’s Pro Skater nikdy nehrála. Ale to nám nevadilo. Grindovat po zábradlí jako by nic nám bohatě stačilo.
Shodou okolností jsem nedávno znovu stoupl na svůj oprýskaný skateboard, abych ukázal potomkovi, jak se na něm jezdí. Co jsem zažil, se dá velmi snadno přirovnat k tomu, co jsem pocítil při prvním spuštění Session: Skate Sim – nejistotu. Session: Skate Sim opravdu dokáže solidně simulovat pocit jízdy na skateboardu, daň je ovšem vysoká.
Existuje velmi specifický žánr her, který nemá ani žádné oficiální pojmenování. Patří sem hry jako Manual Samuel, Octodad: Dadliest Catch nebo Qwop. Co je spojuje, je záměrně obtížné ovládání. Premisa těchto her je jít proti mottu většiny titulů „easy to learn, hard to master“. Ovládací schéma je cíleně komplikované a neintuitivní, aby v hráči vyvolávalo pocit soustavného boj. S podobným pocitem nejistoty, který se objeví, když po víc než dvou dekádách vstoupíte na skate, nyní budete držet ovladač v ruce a učit se základní ovládání Session: Skate Sim. To je velmi originální a donutí vás zapomenout vše, co jste si za léta držení gamepadu v ruce vtiskli do svalové paměti.
Na playstationovém ovladači se křížkem odrážíte pravou nohou a čtverečkem levou, směr měníte mačkáním triggerů R2 a L2. Analogové páčky mají svou specifickou funkci – ovládají pravou a levou nohu. Základní ollie uděláte přitažením pravé páčky k sobě a levé nahoru. Kickflip zase přitažením pravé páčky dolů a levé doleva. Díky citlivosti analogových páček lze i správným rozložením váhy, jemným posunutím, balancovat na předních nebo zadních kolečkách.
Pokročilejším trikem je třeba otočit skateboard o 360 stupňů, který uděláte rychlým zakroužením analogovou páčkou dokola. Na papíře to může znít jednoduše, ale zvládnout i základní triky zabere hodiny práce. Vyžaduje to nejen bezchybnou exekuci, ale i načasování a dobré reflexy. Hra má i jistá zjednodušení – jedním z nejužitečnějších je přepnout ovládání z „pravá, levá noha“ na „přední a zadní“. Tím bude ovládání pravé a levé analogové páčky pořád stejné a nebude se prohazovat pokaždé, když otočíte skateboard.
Aby toho zmatku v hlavně nebylo málo, ovládání se změní, pokud seskočíte ze skateboardu. Pěší pohyb se ovládá jako klasické third person analogovými páčkami. V prvních hodinách vám pravděpodobně bude chtít bouchnout mozek a prsty budou jen zmateně mačkat nesprávná tlačítka. Trochu promarněný potenciál vidím v nevyužití haptické odezvy a adaptivních triggerů u PS5 verze.
Pokud máte dostatek trpělivosti, tak se vám vynaložené úsilí vyplatí. Protože tak, jak je ovládání obtížné, je ve zkušených rukou i mocné. Je ale otázkou, zda chcete investovat do učení se ovládání jedné hry tolik času. I když je ovládání promyšlené, zdálo se mi, že některé kejkle s analogovými páčkami hra detekovala, jak se jí chtělo. I při pedantském dodržení postupu můj skejťák udělal čas od času jiný trik.
Hra vám nijak začátky neulehčí. Obtížnost je vysoká hned od startu a výzva je i tutoriál. Neustále jsem opakoval první kroky tutoriálu a vzpomněl jsem si přitom na podobně krušnou úvodní zkoušku v Driveru. Pro mnohé skoro nepřekonatelná překážka. I zde jsou kladeny extrémně vysoké požadavky, ještě než se stačíte rozkoukat.
V rámci příběhu to dává smysl. Jste vynikající skejťák, který po pauze znovu začíná jezdit a potřebuje si jen osvěžit znalosti. Zároveň jste ale hráč, který se seznamuje se zcela unikátním ovládáním a hra by to měla zohlednit. Autoři se měli zamyslet nad přístupnějším úvodem, nastavit lépe křivku obtížnosti a mít aspoň nějakou vůli hráči vše vysvětlit. Proniknutí do hry by pak nebylo takovým martýriem. Autorům to vůbec nejde. A celá ta příběhová a tutoriálová nástavba vypadá jako něco, co se dávalo do kupy na poslední chvíli.
Session: Skate Sim
Špatná komunikace hry s hráčem je největší úskalí, které zastíní i pekelně obtížné ovládání. Hra sdělí jen to, co po vás chce, ale jak toho správně dosáhnout, to už si nechá pro sebe. Někdy jde o nepatrné nuance v provedení, na které budete přicházet stylem pokus–omyl. Tak tomu bude po celou dobu hry. Po zdárném dokončení tutoriálu se vám otevřou všechny lokace, kterých je obrovské množství. Ale abyste pokročili v příběhu dál, nasbírali XP a peníze, čekají vás další velké výzvy.
I následující úkoly jsou spíš tutoriály. Hned druhý je také náročný a má vás naučit balancování, opět bez pořádného návodu. Detailnější instrukce jsou vám řečeny jen na začátku úkolů a nelze je zopakovat. Některé questy jsou i trochu zabugované a detekují vaše akce jen na malé části vytyčeného prostoru, kde máte výzvu splnit. I když vše uděláte správně, nemusí se to započítat, nebo zahapruje fyzika a vy přeletíte přes neviditelnou překážku. To vše dohromady dělá z plnění úkolů zbytečně frustrující zážitek.
Mnohem víc jsem si užíval plnit vlastní výzvy. Díky komplexnímu ovládání můžete dělat rozličné kreace, plynule řetězit triky a zdokonalovat se na každém kroku, aniž byste se museli stresovat špatně podanými pokyny. Hodiny jsem trávil jen kaskadérskými kousky na dlouhých kaskádových schodech, abych se pak přesunul zase o kousek dál a zkoušel trochu něco jiného. Své největší úspěchy pak lze sestříhat v komplexním replay editoru. Zábavné jsou i některé denní výzvy – často jsou lépe vysvětlené než příběhové mise. Za obdržené peníze si lze v obchodě nakoupit ošacení, vybavení a pořádně si vyšperkovat skate. Možností customizace je hromada. Skate si lze upravit téměř do posledního šroubku od motivu na šmirglu po kolečka až k tradičním obrázkům vespod.
Město zmražené v čase
Všechna tři města (New York, San Francisco a Filadelfie) jsou jako obří skatepark. Provizorní skokánky, lavičky, dlouhé schody – všechno může posloužit k epickým trikům. A když při grindu zábradlí skončíte tlamou ve štěrku, nemusíte ani vstávat a vracet se zpět. Jedno tlačítko vás přemístí na vámi vytvořený checkpoint. Je to funkce, bez které by se hra neobešla. Nezdar je v Session: Skate Sim běžný.
I přes detailní prostředí a realistickou grafiku, která nejvíc zazáří v noci, ale města nepůsobí živě. Prostředí je minimálně interaktivní, všechny předměty jsou pevně přikované a nehnete ani dopravním kuželem. I když si zapnete v experimentálním menu na ulicích chodce, pocit prázdnoty to nezmění. Spíš si budete připadat, že se projíždíte mezi filmovými kulisami než ve skutečné metropoli.
Zvuk je hodně dobrý, skřípání koleček je slast poslouchat. Je třeba upozornit, že hra nemá dabing, všechny rozhovory jsou jen formou textu. Hudba je otázkou vkusu – já bych krom pomalých skladeb uvítal i nějaký ten skejťácký punk rock. V Session: Skate Sim zní hlavně ska, hip-hop a reggae.
Jen pro ten pocit
Session: Skate Sim veškerou pozornost vkládá do pocitu z jízdy. Pokud setrváte a osvojíte si obtížné ovládání, odmění vás nezapomenutelným a unikátním zážitkem. Vše ostatní je ale v očích tvůrců nepodstatné a tedy nedotažené. Frustrující tutoriál a špatně vysvětlené mise mohou odradit i ty nejodhodlanější.
