"Dvojka" v případě nezávislých titulů značí relativní úspěch. První díl si totiž bez pompézního marketingu musí získat dostatečnou přízeň hráčů a svými výdělky ospravedlnit další vývoj. Právě to se stalo v případě plošinovky Trine vydané v roce 2009, druhý díl tak pokračuje v duchu povedeného předchůdce.
Na hře je opět znát menší rozpočet. Nejpatrnější je to na grafice, která lehce zaostává za dnešním standardem. Její nižší kvalitu však bezchybně vyvažuje neotřelý vizuální styl a pohádkové scenérie nejednou lahodí oku. Titul tak hráče ponechává bujným představám o potenciálu pohádkové grafiky ve velkorozpočtovém zpracování.
Menší rozpočet ovšem přináší mnohá pozitiva. Nejvýznamnějším je samotná náplň hry, která jde mimo současný střední proud, a potřeba zavděčit se menšímu publiku umožňuje experimentovat s hratelností. Trine 2 je tak opět originální kombinací plošinovky, hrátek s fyzikou a logické hry. Oproti prvnímu dílu se hratelnost zdá těžší, přesto však může zabavit děti i dospělé.
Tři postavy, nespočet možností
Základní koncept hry stojí na možnosti neustále volit mezi třemi postavami s různou sadou vlastností. Na výběr je válečník, mág a zlodějka. Válečník se díky štítu a meči hodí pro boj s nepřáteli, jeho bojové kladivo však někdy poslouží i k rozbíjení kamenných masivů či jiných materiálů.
Zlodějka pak může bojovat prostřednictvím luku a v postupu obrazovkami poslouží zejména její lano s hákem. Na tom se hráč totiž může houpat a posouvat po vertikální ose.
Trojici uzavírá mág, který pomocí magie zvládá manipulovat s některými objekty a sám dokáže vykouzlit až čtyři čarovné předměty. Ty pak slouží například k překonání propastí či dosáhnutí vyvýšených plošin.
Trojice postav tak nabízí pestrou hratelnost a nejedna obrazovka má řadu možných řešení. Mnohdy lze situace řešit prostřednictvím jednoho z hrdinů či jejich libovolnou kombinací. Způsob překonání jednotlivých obrazovek se ještě odvíjí od zvolených dodatečných schopností.
V úrovních se totiž nachází jakési magické lahvičky, kterými lze zvyšovat hráčovu úroveň. Odměnou za každý level je bod, investovatelný do schopností jednoho ze tří hrdinů. Zlodějka tak po vylepšení může střílet ledové šípy, které zpomalují protivníky, válečník házet svým kladivem a kouzelník místo dvou předmětů vykouzlit tři či čtyři.
Fyzika je zábavná
Více možných řešení pro postup úrovní a volnost v odemykání dovedností jsou však dvousečnou zbraní. Titul sice nabízí možnost procházet hru opakovaně a pokusit se situace řešit jinak, zároveň však v řadě situací lze zneužít fyziku a hádankám se vyhnout. A to díky šikovnému využití čtyř mágem vykouzlených předmětů.
Tím některé pasáže upadají do stereotypu a není třeba příliš namáhat mozek. Hráč si však může vytvářet vlastní kritéria pro průchod obrazovkami a právě v tom tkví jedna ze silných stránek titulu, kterou je opakovatelná hratelnost. Hádanky samotné jsou mnohdy chytře navržené a hráč při řešení může chvílemi tápat.
Řada situací využívá jednoduchého fyzikálního modelu, který počítá s váhou postav i objektů a možností rozličně manipulovat s prostředím. Někdy je tak možné strhnout jablko, které si obří zelená žába přitáhne jazykem, a ten tak vytvoří most přes propast. Jindy je možné na kůly ve stropě narazit dřevěný sud, za který se zlodějka přitáhne. A výjimkou není ani zaražení rotujícího ozubeného kola pomocí vyčarovaného předmětu.
Titul tak využívá možností moderního enginu, které kombinuje s hratelností populární ve hrách ze začátku devadesátých let. Tradiční arkádové dovednosti, které vyžadují správné načasovaní skoků a precizní ovládání, mísí s rébusy založenými na fyzikálním modelu hry.
Někdy jsou tyto herní principy oddělené. Některé pasáže jsou tak o hbitých prstech, zatímco v jiných je třeba vymyslet, jak využít prostředí, samotný postup je již triviální. Dochází též ke kombinaci obou. A například mág si tak může na lávě vykouzlit několik krabic a pokusit se žhavou řeku přeskákat dříve, než je láva roztaví.
Titul zaujme leckoho
Hra má příjemný spád, a je proto škoda několika stereotypních pasáží. Pokud se však nebudete snažit titul dokončit v několika dlouhých tazích a zvolíte jej spíše jako doplňkovou hru na odreagování, mohou hodinu až dvě dlouhé seance výtečně pobavit.
Titul v některých pasážích připomíná prvního Prince of Persia a naznačuje, jak zábavné by mohlo být jeho plnohodnotné arkádové pokračování. Nižší rozpočet však v případě Trine 2 nevadí. Originální zpracování a nízká pořizovací cena více než vynahradí postarší grafiku a drobné chyby technického i herního rázu.
Vývojářům se oproti předchozímu dílu podařilo lépe vyvážit využitelnost jednotlivých postav. Válečník tak v pokračování najde větší uplatnění, zatímco zlodějka již není ultimátní odpovědí na většinu obrazovek. Ve srovnání s původním Trine však nedošlo k výraznému grafickému vylepšení. Vývojáři se ovšem tentokrát mohou chlubit lepší optimalizací a se stejným nastavením hra běhá daleko plynuleji.
Ačkoliv je titul velmi podobný prvnímu dílu, nelze ho označit za bezduchý klon. Působí svěžím, zábavným a v mnoha případech i ucelenějším dojmem. Milovníky kooperace může opět potěšit přítomnost tohoto režimu. Hráči si v něm rozdělí postavy, které se na obrazovce vyskytují společně, a mohou tak situace řešit spoluprací. Tentokrát i on-line.
Trine 2 lze v zásadě doporučit všem milovníkům plošinovek i logických her. Hra by však neměla ujít ani pozornosti lidí, kteří současnou velkorozpočtovou produkci nepovažují za dostatečně inovativní. Vývojáři za cenu okolo 330 korun nabízejí ucelený a příjemně svěží balíček s malebnou grafikou a hrací dobou mezi šesti až osmi hodinami. A poměr cena-výkon je v tomto případě více než uspokojivý.
