Počátkem roku jsme vám přinesli recenzi na poměrně zajímavý a originální titul, který jeho tvůrci (společnosti Sega a Smilebit) pojmenovali Typing of the Dead. Jeho originalita spočívala v tom, že ačkoliv bylo vaším úkolem zabíjet nekonečné zástupy zombíků, nebyli jste vyzbrojeni pistolí, mečem nebo motorovou pilou, ale pouhou klávesnicí. Nemrtvé jste tedy neostřelovali, nekrájeli, dokonce ani nestrkali do mlýnku na maso. Jen jste co nejrychleji psali slova, výrazy či celé věty, které se na nich objevovaly, a každý správný úder do klávesnice byl brán jako zásah. Prostě jste je museli upsat k smrti. Ostatně, tuto zábavu jste si mohli vyzkoušet na vlastní kůži, protože jsme vám zároveň s recenzí přinesli i hratelné demo.
A nyní se konečně dostáváme k jádru věci. Ve zmíněné recenzi bylo uvedeno, že Typing of the Dead je de facto konverzí dreamcastového titulu House of the Dead 2, a to do posledního puntíku (až na ono frenetické bušení do klávesnice, pochopitelně). Ten se nyní dostává i na monitory našich PC. Těžko říci, zda takovéto pořadí vydání měli pracovníci Segy v plánu hned od začátku, nebo zda je k vydání pécéčkové verze neupraveného House of the Dead 2 přivedl úspěch, jehož se dočkala jeho "kancelářská podoba", ale výsledek je stejný. Více jak čtvrt roku po vydání Typing of the Dead se k nám
konečně dostává i jeho přímá předloha.
Pokud jste měli možnost vyzkoušet si hru Typing of the Dead (například díky onomu výše zmíněnému demu), počítejte s tím, že House of the Dead 2 vám nepřinese vůbec žádné překvapení, jen místo klávesnice budete vyzbrojeni pistolí. Jediný rodzíl spočívá v likvidování některých z bossů, které je v této verzi možno zabít za jiných podmínek, než na jaké jste byli zvyklí předtím. Jinak grafické zpracování, hudební stránka hry, design lokací - to vše zůstalo prakticky beze změn.
Samozřejmě nemůžeme počítat s tím, že všichni naši čtenáři si stáhli demo na Typing of the Dead nebo že hráli původní dreamcastovou verzi. Proto se v rychlosti projděme příběhem. Ten volně navazuje na první díl, kdy jste jako člen tajné služby stáli proti šílenému Goldmanovi, jehož cílem bylo za pomoci nemrtvých služebníků vyhladit lidstvo. Sice se vám podařilo jej zneškodnit, ale jak se nyní ukazuje, ne natrvalo. Goldman se svého plánu nevzdal a povolal do svých služeb kromě již známých řadových zombíků a bossů ještě několik zbrusu nových, ještě vražednějších, než byli ti předchozí (máme zde přeci druhý díl, že?). Hned od začátku vám je jasné, proti komu stojíte - vzpomínky na hrůzy z vašeho předchozího setkání jsou ve vaší paměti stále ještě živé. Je ale jasné, že v porovnání se
současnou situací byl předchozí boj jen procházkou růžovou zahradou. Na vašich bedrech není jen "konečné řešení goldmanovské otázky", ale i včasná záchrana civilistů, svých vlastních kolegů, o vlastní kůži nemluvě (někdo by sice mohl namítnout, že s tím jsme se setkali již u prvního dílu, ale zde je toho mnohem více).
Na herním systému se velice podepsala skutečnost, že hra byla primárně určena pro ovládání pouze světelnou pistolí. Nestaráte se tedy o chůzi, ukrývání se, plížení atd., vaším úkolem je jediné. Střílet po všem, co má alespoň trošku nazelenalou kůži, a chránit vše, co ji takovou nemá. Pohyb lokacemi je naprosto automatický a vy jej můžete ovlivnit jediným způsobem - zabitím zombíků. Vždy se totiž přesunete o kousek dál až ve chvíli, kdy zabijete všechny, kteří se před vámi právě objevili. Bylo by však hodně nespravedlivé tvrzení, že hra je pokaždé naprosto stejná. Cest městem je totiž několik, různě se větví a protínají, přičemž kterou z nich se vydáte, záleží na tom, zda se vám na určitém místě podaří nebo nepodaří zachránit konkrétního civilistu. Vše je přitom provedeno naprosto nenásilnou formou, takže někdo vám ukáže zkratku, nabouraný motorový člun vám zkříží cestu a vy se musíte vydat jinudy, případně když nestačíte zabít sápajícího se zeleného mužíka včas, musíte se za ním vrhnout do temného a úzkého tunelu... Během hry tedy můžete experimentovat, co se stane,
když toho kterého člověka zachráníte, a když jej naopak necháte napospas hladovým umrlcům. Abychom pak dokončili popis herního systému do těch nejmenších detailů, je třeba zmínit skutečnost, že se vyplatí střílet do okolních beden, které na své cestě míjíte. Některé z nich totiž ukrývají cenné body nebo power-upy - podle toho, který mód právě hrajete.
Tím se dostáváme k otázce herních módů. Ty najdete v House of the Dead celkem čtyři. Pochopitelně je zde training mód, v němž pilujete všechny potřebné dovednosti - co nejrychlejší, případně co nejpřesnější střelbu, v pokročilejších tréninkových misích kombinaci obojího. Vše je prováděno zajímavým a neotřelým způsobem, kdy sestřeluje zombíky z kolem projíždějících aut, kdy na jediný výstřel musíte trefit poskakující žábu, zatímco vy sami stojíte na kolébajícím se motorovém člunu, nebo když musíte střílet a nabíjet co nejrychleji to jde, protože jen tak si zachráníte kůži při setkání s obřím Kuarlem - bezhlavým obrněným monstrem.
Dalším módem je Boss mode. I ten by šel označit jako tréninkový, zde je to však téměř naostro. Bojujete totiž postupně proti všem bossům, kteří se ve hře objevují, a můžete si tak nacvičit likvidaci každého z nich. Nenajdete přitom žádné dva, na které by platil stejný
způsob. Některému uberete životy jen ranou do hlavy, kterou si však kryje motorovou pilou, jinému musíte střílet do obnažených svalů, další má zranitelné místo jen uvnitř tlamy... A co závěrečný boss? Tak na to si musíte přijít sami :o).
Poslední dvojicí módů je Original a Arcade. Oba jsou prakticky totožné, protože procházíte stejnými lokacemi, čelíte stejným nepřátelům, na stejných místech zachraňujete stejné civilisty... Je zde ale pár drobností, jež od sebe oba módy odlišují. Zatímco v Arcade módu můžete získat extra životy, Original nabízí vylepšení vaší zbraně (skrz ony výše zmíněné bedny). To je ale jediný rozdíl mezi nimi, který se mi podařilo najít.
Asi bychom se měli zmínit i o systému ukládání. Ten je vyřešen poměrně originálně - naprosto zde chybí. Je to logické, protože House of the Dead 2 je klasickou "automatovkou", kde funkce Save být ani nemůže. Překvapivě to však hře na ničem nijak neubírá. Chcete vědět proč? Odpověď tkví v hratelnosti a opakovatelnosti...
Pokud bychom měli hodnotit celkový dojem, kterým hra působí, nelze než zaujmout poměrně kladné stanovisko. Porovnáme-li House of the Dead 2 například se známým automatovým hitem Time Crisis, který se mu zpracováním nejvíce podobá, vede
House of the Dead 2 na celé čáře. Má mnohem lepší atmosféru, nesrovnatelně lepší grafiku a širší škálu nepřátel (o těch se zmíníme o kousek níže). Samotnou kapitolou je pak tzv. "replayabilita", neboli schopnost hry bavit vás i v případě, že jste ji již jednou dohráli do konce. Zde zaostává Time Crisis tak daleko, jako by se ani nejednalo o stejný typ hry. Jak již bylo řečeno, v House of the Dead 2 můžete experimentovat se zachraňováním různých civilistů, takže můžete hrát třeba desetkrát po sobě a vždy najdete nějakou novou cestičku. Některé jsou také pečlivě skryté - jednu byste měli například najít tak, že místo po zombiích začnete pálit po kočce, jež prohání po římse myš.
Slíbili jsme vám ale, že se zmíníme o monstrech, proti kterým budete bojovat. Zpočátku proti vám bude stát jen několik převážně neškoných zombíků, které dokáže do patřičných mezí odkázat jediná rána do temene. Postupem času se k nim však připojují další a další, jejichž likvidace již ani zdaleka není tak jednoduchá. Vše začíná příšerkami, které drží v každé ruce jednu vrhací sekeru. Nejprve si jimi kryjí hlavu (a docela úspěšně), po chvíli je ale začnou používat jiným způsobem. Jakým? Řekli jsme přeci, že se jedná o vrhací sekery... Přestože s nimi budete mít asi chvíli problémy, záhy zjistíte, jak na ně. Stačí jim ustřelit ruce, a hned vám jsou vydány na milost, či spíše nemilost. Případně si mezi sekerami najdete nějakou tu
skulinku a rázem je o potvoru míň. Pokračujeme ale dál a potkáváme další a další. Někteří mají zdánlivě nekonečnou zásobu vrhacích nožů, další se přesouvají spíše hyperprostorem než normálním způsobem, jiní si před vámi rozervou hruď a hodí po vás své prohnilé srdce. A to jsme nemluvili o tuhých mariňácích, protivnících procházejících zdmi, červech, žabách, žravých rybách, mrtvolách bez nohou a dalších a dalších. K tomu si pochopitelně připočtěte několik hlavních bossů a máte zde takovou přehlídku nepřátel, že by z ní měl radost jen opravdový herní nadšenec nebo naprostý masochista (my ale všichni asi JSME herní nadšenci, takže by nám to tolik vadit nemělo, spíše naopak - naše srdéčka při pohledu na takovouto variabilitu protivníků spíše zaplesají).
Tím bychom měli pravděpodobně probrány veškeré body, jež je třeba zodpovědět pře závěrečným hodnocením. Možná vás ale překvapí, proč je hodnocení House of the Dead 2 nižš, než u Typing of the Dead. Příčiny leží v originalitě. Zatímco nápad zabíjení zombií pomocí klávesnice byl naprosto originální, střílení tu přeci jen již několikrát bylo. Všechny ostatní prvky obou titulů jsou přitom naprosto shodné, a to včetně obtížnosti a hratelnosti. Je tedy jen spravedlivé, když originální nápad zvítězí nad obehraným schématem. I tak je ale House of the Dead 2 kvalitní zábavou, která vám nějaký ten čásek vydrží.
| Typing of the Dead | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
