Diablo 2 je bezesporu nejočekávanější hrou několika posledních let a nutno říct, že Blizzardi si s trpělivostí hráčů opravdu nebezpečně zahrávali. Datum vydání bylo několikrát posunuto, a tak jen málokdo věřil červnové tiskové zprávě marketingu o tom, že Diablo 2 je gold. Když k tomu připočteme následné šprýmařské hlášky několika členů Blizzardu o tom, že ve hře se objevil zásadní bug a tato byla stažena z výroby, není se co divit, že tomu řada lidí věřila. Naštěstí šlo opravdu jen o vtip vývojářů a když se v mailboxech novinářů začaly objevovat graficky pěkně zpracované tiskové zprávy o tom, že Diablo 2 vyjde již za 15 dní, a když se hra objevila na warezu, bylo jasné, že pokračování legendárního RPG skutečně přichází. Pátek 30. června byl tím památným dnem, kdy se Diablo 2 objevilo i na pultech herních prodejen v České republice. A protože tento titul netrpělivě očekává i řada našich čtenářů, rozhodli jsme se do recenze pustit hned dva (já a Alenka) a abychom vás nenechali dlouho čekat,
připravili jsme na dnešek minireview. Takže s chutí do toho a... však to znáte.
Vzhledem k tomu, že Diablo 2 je v mnohém podobné svému staršímu bratříčkovi, nabízí se zde porovnávání obou dílů. To, že namísto tří postav je ve dvojce možnost volby z pěti, je už zřejmě natolik známá věc, že nemá cenu z toho dělat nějaké ohromující překvapení. Amazonka, barbar, nekromancer, paladin a čarodějka představují natolik pestrou škálu schopností a dovedností, že je skoro těžké si mezi nimi vybrat jen jednu postavu a odvrhnout tak ty ostatní. Abyste věděli, na jaké postavy jsme se soustředili a které tak budou mít největší vliv na znění právě vznikající recenze, tak já jsem si vybrala Nekromancera a Vreco Amazonku.
Trochu se změnilo kouzlení - kouzla se teď schovala pod speciální schopnosti (skills), kterým postupně přidělujete bodíky a tím se je učíte.
Každá z postav disponuje pochopitelně jinými schopnostmi a jak už jsem psala v preview, je jich u každého hrdiny rovná třicítka. Schopnosti lze dál rozdělit na aktivní a pasivní - aktivní musí postava použít (zakouzlit), kdežto pasivní se automaticky použijí při činnosti, k níž se vztahují. Nekromancerské zaměření zahrnuje například vyvolávání pomocných bytostí nebo proklínání nepřátel, Amazonka může zase využívat jedu u zbraní, které se vrhají (kopí, šípy do luku, nože, sekerky).
Co říct o boji a být přitom po všech těch již vydaných článkách o Diablu 2 ještě originální? Něco by se našlo - nepřátelské potvory přibíhají snad v ještě větších skupinách, než tomu bylo v předchozím díle. Některé z nich mají navíc možnost obživnutí a jediným způsobem, jak jejich reinkarnaci zabránit, je zabití šamana, který kolem sebe s vražednou zuřivostí metá nebezpečné firebally. Problém nastane ve chvíli, kdy máte za úkol zabít celou skupinku šamanů -
v ní musíte poznat toho hlavního (obvykle bývá vyznačen jinou barvou), aby nemohl oživovat své spolubojovníky, a pak teprve můžete zničit ostatní. Každopádně i v Diablu 2 platí, že zbraň, o kterou při boji přijdete, způsobí nepříteli větší úbytek života než ta, která vám i po úderu zůstane v ruce. Příkladem budiž kopí u Amazonky, které v případě, že je použijete jako oštěp a po nepříteli je hodíte, může být pro protivníka smrtelným, kdežto budete-li jej stále třímat v ruce a pouze jím bodat, ke zlikvidování soupeře budete potřebovat tři, čtyři, někdy i pět útoků.
Tak, a teď přichází ta nepříjemná povinnost informovat vás i o nepříliš povedených stránkách hry. Začneme třeba grafikou. Je to tak - ačkoliv z obrázků se všechno jeví dokonale krásné, při reálném hraní se na vizuální kvalitě Diabla 2 podepsalo přece jen poněkud archaické rozlišení 640 x 480. Žádné větší není možné navolit. Obzvlášť travnaté porosty mi tak připadaly neostře rozmázlé,
u kamenných povrchů v jeskyních a sklepních prostorech se tentýž efekt kupodivu neopakoval. V této fázi nejspíš hrálo roli neustálé odkládání hry a tak se není v případě technologické zastaralosti hry čemu divit. Průšvihem Diabla 2 je také fakt, že použité textury nejsou nějak extra detailní a nemohou tak zachránit vizuální vjem do značné míry pokažený nízkým rozlišením.
Hodně hráčů, kterým byl inventář v prvním díle pořád malý, se jistě těšilo na vymoženost ohlašovanou jako vlastní truhla ve vesnici, kam si můžete odkládat peníze a předměty, jež s sebou nepotřebujete stále nosit. Těšila jsem se i já a musím říct, že velikost truhly je pro moje potřeby stále zoufale prťavá. Jediné, co se v tomto směru citelně pohnulo kupředu, je ukládání peněz, kterých se do truhly vejde opravdu velké množství. To, kolik jich tam můžete nacpat, se mění podle toho, v jaké části hry se právě nacházíte - v té první je horní mez zlaťáků stanovena na sto tisíc a s každou další epizodou stoupá.
Samotný inventář postavy zůstal stejně malý, i když nabídka zboží u vesničanů se podstatně rozrostla. Když k tomu ještě připočtete fakt, že předměty nemůžete nechávat jen tak ležet na zemi jako v předchozím dílu, protože po čase zmizí, jsou výsledné skladovací možnosti spíše horší než lepší.
Ránu ze všech největší - prapodivný systém ukládání a reinkarnace zabité postavy si necháme až na recenzi. Pro ty z vás, kteří jste ještě neměli možnost si Diablo 2 vyzkoušet na vlastní kůži, by to mohlo být docela překvapení, protože já osobně jsem se v žádném článku o téhle denervující skutečnosti nedočetla, a tak jsem ze začátku hraní nejdřív jen kulila oči.
Na kompletní recenzi poté, co oba dva dohrajeme hru za svou postavu a navíc řádně otestujeme multiplayer, se můžete těšit nejpozději v průběhu třetího prázdninového týdne, kdy se dočkáte také závěrečného verdiktu a celkového hodnocení.
