Někdy kolem roku 4 000 se Země podobá velké prosklené betonové stavbě. Kdysi modrou planetu obývají společně lidé i zástupci cizích ras ve vzájemné shodě. Přesto se objevila proroctví, že se Zemi a jejím obyvatelům povede špatně. Jako už mnohokrát v historii, se ta proroctví nenaplnila. Naopak boje ve vzdáleném vesmíru vyvolaly silný pocit sounáležitosti mezi obyvateli Země. Proud dobré vůle zasáhl i Zemský parlament, který vydal rozhodnutí, podle kterého mohou dobrého života dosáhnout i odsouzení zločinci z kategorie „nelidí“. Svou novou šanci ale musí vykoupit bojem, bojem, který poskytne zdroj zábavy celé galaxii. Příběh hry, která se původně jmenovala Nexagon: The Pit podle dějiště soubojů vězňů, kteří se snaží získat svobodu pod dohledem kamer, není nijak originální, ale svému účelu slouží. Uvádí hru, která nabízí něco trochu odlišného od současné masové produkce. Navíc herní příběh už dávno není tím, co by rozhodovalo o úspěchu či neúspěchu hry. To, co žádá dnešní trh, je perfektní grafika a spousta akce. Nexagon jako akční strategie s prvky RPG tak má docela dobrou šanci na úspěch.
Původní rozhodnutí o možnosti vězňů bojovat za svou svobodu se dostalo do spáru televizních magnátů a podnikavců, kteří se postavili do role novodobých majitelů gladiátorských škol. Každý
z nich si mezi odsouzenci vybírá čerstvé maso do svého týmu. Majitel gladiátorské stáje s každým úspěchem získává nové možnosti, jako je možnost najmout nové rváče, vylepšit bojové arény a uzpůsobit je vlohám svých svěřenců. Po křtu bojem také „gladiátoři“ vylepšují své schopnosti ve stylu RPG. Cesta za svobodou vede přes tři divize, brutální srovnání se systémem fotbalových soutěží je na místě, i když jde o lidské životy. Teprve vítězství v nejvyšší divizi může týmu odsouzenců vynést přístup do arény Nexagon, kde dojde k finálnímu souboji s druhým nejlepším týmem. Vítěz získá svobodu, ti druzí slavný pohřeb.
Samotné boje probíhají v prostorách nazývaných jednoduše „Díry“. Jde o ohraničený prostor plný překážek a nebezpečných míst. Každá soubojová aréna je pojata jinak, aby oko diváka televize 25. století neunavoval stále stejný pohled na šedé lokace bez špetky nápadu. Místo toho bude většina bojišť sama o sobě nebezpečnější než soupeřící tým. Proti horké lávě, drtivému tlaku obrovských pístů nebo propadlům se brání mnohem hůře než úderům soupeře a výkřik překvapeného gladiátora padajícího do propasti je „tak osvěžující“. Součástí bojiště jsou také „šatny“ obou týmů, které je možné za vydělané peníze upravovat. Dekorace se mohou stát nebezpečím pro útočící tým a zároveň hezky designované doupě týmu může vyvolat nadšení u diváků a tím vyšší finanční výnos a popularitu pro tým. K vyšším ziskům může posloužit také pronajímání reklamních ploch sponzorům na výhodných místech, kde často dochází ke střetům.
Úspěch je ale vzdálený. Přiblížit se mu může každý, pokud je dostatečně moudrý při výběru členů svého týmu a jejich vybavení. Na výběr je hned ze čtyř ras. Příslušníci každé rasy se liší samozřejmě vzhledem, ale kromě toho také způsobem boje. Protože se všichni lidé vzájemně milují a jejich duše jsou propojeny, mezi vězni je nenajdeme. Příslušníci tekhanské rasy připomínají nemrtvé z fantasy knížek. Kostlivci, kteří ovládají nejen boj na krátkou vzdálenost, ale i jakýsi podivný druh magie, jsou divácky velmi atraktivní a úspěšný manažer týmu rád alespoň jednoho lebkouna najme. Ghanraři jsou spojením masa a elektroniky, kterým jejich polovodičový mozek umožňuje využívat řadu zbraní. Strunaři jsou rasa střelců od přírody, cokoliv, co střílí jakékoliv projektily, je v jejich pařátech smrtící zbraní. Čtvrtou rasou jsou Olfruni, zelení mužíčci, kteří připomínají marťany, jejichž biotechnologie by nechaly stát v úžasu i samotného Einsteina.
V každé rase najdete čtyři různé typy bojovníků, někteří jsou rychlí ale slabí, další silní ale pomalí – prostě starý dobrý systém výhod a nevýhod, který ve výsledku přináší vyváženou hru a možnost výběru různých strategií. Nejtěžším oříškem tak nebude ovládaní hry, ale proniknutí do tajů jednotlivých ras a správné využití jejich specifik. Pro vytvoření lepšího pocitu sounáležitosti s týmem můžete každému jeho členu přidělit jméno a pro potěchu oka koupit slušivou uniformu.
Po vybudování zázemí pro svůj tým a rozmístění jednotek po bojišti můžete začít s útokem, který musí vzít do úvahy prostředí i jednotky nepřítele. Označení „tactical real time strategy“ je na místě. Jako manažer týmu si budete muset odpustit pohled zblízka na boj dvou jednotek v krásně prokresleném 3D prostředí, ale místo toho budete pozorovat vše z nadhledu, abyste mohli své jednotky dirigovat správným směrem. Design bojišť nedovoluje jednoduchý útok stylem „nas mnogo“, ale počítá spíše s využitím partyzánské taktiky, rychlých přepadů a podobných záležitostí. O výsledku rozhodne buď kompletní porážka protivníka nebo zhodnocení stavu boje po dvaceti minutách, které jsou na každý „zápas“ vymezeny.
O technických parametrech hry se zatím příliš mnoho neví, i když obrázky a zážitky šťastlivců, kteří měli možnost vyzkoušet si novinářskou verzi hry, vypovídají o tom, že Nexagon bude stát za to. Přesvědčivé jsou i mp3 ukázky herní hudby, které daly mému subwooferu co proto. V dnešní době je nemyslitelné vydat hru bez podpory multiplayeru. V Nexagonu bude přítomný ve dvou režimech – online hry jeden na jednoho, což je celkem klasika. Druhou možností je ale pasivní sledování probíhajících online klání, což může být docela zábava, zvláště bude-li možné průběh boje komentovat. Na to, jak ale celá hra dopadne, si počkáme nejméně do léta.
