Černý samet nekonečného vesmíru se prostírá všude, pošitý záblesky hvězd a hvězdiček. A v této věčné temnotě se něco hýbe. Majestátní vesmírná želva, velká A’Tuin, se pomalu sune vesmírem. Na jejím hřbetě stojí čtyři sloni velcí jako pohoří. Na jejich zádech leží jedna z největších podivností ve vesmíru – Zeměplocha.
Takovou nebo podobnou pasáž čtou denně tisíce lidí na celém světě (až na to, že většinou není česky :o) - mondy). Tato podivná slova nacházejí v knihách britského spisovatele Terryho Pratchetta, který má na svém kontě již téměř třicet knih, z nichž valná většina je právě o zvláštním světě zvaném Zeměplocha. Ten vypadá jako ranné představy středověkých snílků. Většina toho, co se na Zeměploše děje, je na hony vzdáleno naší realitě. Ve skutečnosti je ale v ději každé knihy určitá paralela s některou událostí nebo alespoň jevem na té naší planetě. Ale hlavně na Zeměploše najdete plno skvělého a chytrého humoru a v neposlední řadě také nemálo skrytého, ale opravdu hlubokého moudra. Možná se někomu kombinace humoru a moudrosti bude zdát divná, ale pravdou je, že naopak právě tento dvojblok je to nejdokonalejší, co si lze přečíst.
Když dojde na převod knihy na počítačovou hru, musí ve většině případů 
něco zmizet. Lze dodržet atmosféru, je možné použít prostředí, postavy a odkazy, kterých si zkušený čtenář všimne, ale v ději se téměř vždy najdou nějaké úpravy. V případě Zeměplochy, na jejímž základě byly vytvořeny hned tři hry, se do hry podařilo výborně vměstnat prostředí plné humoru a nezapomenutelných postav i postaviček. Děj byl vždy vytvářen speciálně pro hru. Všechny tři jsou klasické adventury, ve kterých je příběh do značné míry poznamenán nutností vést hráče jakousi linkou, která by v případě knihy byly zoufale přímá. Ve hře si prostě velká dějové větvení dovolit nemůžete, proto tedy speciální scénáře, které ovšem plně čerpají z hluboké studnice textů, které již byly o Zeměploše napsány.
První hra na motivy Zeměplochy (v anglickém originále Discworld), se jmenovala, světe div se, Discworld. Objevila se na jaře roku 1995 a ihned zaujala zaprvé skalní fanoušky páně Pratchettova díla a zadruhé všechny věrné celonoční adventuristy. Lidé, kombinující v sobě oba sklony, se v napjatých květnových dnech ploužili po obchodech a nakupovali zásoby pizzy na několik týdnů. V červenci pak běhali nazí po polích a s očima ještě zarudlýma od zírání do monitoru křičeli: „Dohrál jsem jí!“ a že se měli čím chlubit, protože první Discworld byl pekelný. I trpěliví znalci zeměplošských poměrů sahali po pár měsících po návodu. Právě místy až nelogicky složité kombinace předmětů byly snad 
jedinou věcí, která byla hře vytýkána.
Šlo o naprostou klasickou adventuru, výborně kreslenou a snad ještě lépe namluvenou (hlas hlavnímu protagonistovi propůjčil Eric Idle, jeden ze slavných Monty Pythonů). Hlavní postavou byl v magii neschopný mág Mrakoplaš, hrdina většiny prvních Pratchetových zeměplošských knih. Za patami se mu neustále motalo Zavazadlo, kouzelná bedna na nožičkách, následující svého majitele KAMKOLIV a schopná pojmout (či pozřít) cokoliv. A samozřejmě, také peroucí prádlo. Pomocí Zavazadla, jež bylo také převzato z knihy, bylo ve hře elegantně vyřešeno nošení velkého množství malých i velkých předmětů. Například žebřík by se do obyčejné kapsy strkal těžko.
Děj se odehrával v největším a hlavně nejtypičtějším velkoměstě Zeměplochy, v Ankh-Morporku. Tato aglomerace, většinu roku plná děsivého pachu řeky Ankh, jako by z oka vypadla klasickému evropskému městu. Často se přímo nabízí srovnání s Londýnem. V něm jste potkávali postavy pro hru stvořené, ale i staré známé z knih. Atmosféra byla v každém případě plná dobré srandy v podobě ukrytých narážek i vtipů ráže .45.
Druhý díl na sebe nedal dlouho čekat. O dvacet měsíců později, na konci roku 1996, se na pultech objevil titul s podobně nápaditým názvem, jako první díl – Discworld 2. Kresby zůstaly stejné, dokonalá atmosféra také, jen rozlišení obrazu šlo nahoru. Další krok k dokonalosti, ještě podpořený tentokrát již rozumnou měrou obtížnosti. Ději opět vévodil Mrakoplaš, tentokrát už cestující po celé Zeměploše.
Ve hře humoru snad ještě přibylo. Po prvním díle by málokoho napadlo, že lze do jednoho titulu vměstnat více scén, kdy přes slzy smíchu nevidíte, ale povedlo se. Dokonce narazíte na moment, přesně kopírující slavnou scénu s kamenováním (Stoning scene) z Monty Pythonova filmu Život Briana. Když na závěr scény Eric Idle, mluvící Mrakoplaše, prohlásí nezúčastněným hlasem „tohle mi něco připomíná“, nemohl jsem se obránit dojmu, že mi to něco připomíná. Na prvním i druhém díle Zeměplochy dokonce spolupracoval i sám mistr Pratchett, i když jen částečně. V každém případě se nechal slyšet, že si oba díly s chutí zahrál.
Poslední ze svaté trilogie (fanoušci Hvězdných válek mi snad prominou) je poněkud jinak laděná, a hlavně mnohem mladší Discworld Noir. Vydaná byla v roce 1999, a to zřejmě mělo vliv na její provedení. Kreslené adventury se již 
nenosily, a tak přišlo na řadu 3D renderované prostředí. Naštěstí, grafici svou práci odvedli na jedničku.
Ovšem ještě větší změnou prošla atmosféra příběhu. Ta se velmi odklonila od knižní předlohy, která i v napjatých momentech vždy dosadí drobnost, která vám umožní se uvolněně zasmát. Hlavním hrdinou Noiru již není Mrakoplaš, ale postava soukromého detektiva Lewtona, který je do prostředí Ankh-Morporku vsazen jako náramkové hodinky do pozůstalosti Jana Husa. Lewton jako by vyskočil přímo z ponurých detektivek padesátých let a přistál oběma nohama pevně přímo v temné uličce kdesi ve Stínově (zločinem prolezlá čtvrť Ankh-Morporku). Právě podle temného detektivního žánru získal třetí díl své přízvisko Noir.
Po prvním pohledu na hru možná zůstal nejeden Pratchettův fanoušek jako opařen. Ale s postupem doby, jak narážel na známé prostředí, nepříjemný pocit mizel. Po návštěvě v hospodě „U prokopnutého bubnu“ a rozhovoru s geniálním Leonardem da Quirm už se zase mohl cítit jako doma. Pouze atmosféra, dokonale dokreslovaná výbornou hudbou, odváděla hru od klasiky. Naštěstí, neodváděla ji za účelem znásilnění kdesi v temném lese, ale jen kvůli troše toho pošpásování.
Souhrnně lze o všech třech dílech bez potíží říct, že své předloze ostudu neudělaly. Většinu Zeměplošských fandů nijak neznechutily, spíš právě naopak. Navíc si jim jistě podařilo získat další duše, nadchnuté pro skvělý styl, který předvádí pan Pratchett ve svých dílech. Ale pokud u hry podle filmu platí, že znalost předlohy se vyplácí, pak u Discworldu znamená dobrá orientace na Zeměploše ještě mnohem více. Teprve s ní totiž hra dostává nový, pro ostatní hráče utajený rozměr. Jen my zasvěcení totiž víme, kde K-rozměr (neboli L-space) hledat.*
Neexistuje mnoho knih, případně sérií, které by si o přepracování v podobě počítačové hry přímo říkaly. Zeměplocha taková je, díky svému všudypřítomnému humoru s širokým záběrem, který si může užít desetileté dítě i sedmdesátiletý stařec. Nezbývá, než poděkovat Terry Pratchettovi za jeho psaní a firmě Perfekt za to, že neváhali a nacpali nám vesmírnou A’Tuin se slony i celou Zeměplochou do našeho počítače.***
* Nerozumíte? Já vám to říkal - nečetli jste, máte smůlu.**
** Divíte se této hře s hvězdičkami? Dvakrát běda!
*** Víte, jak to poznáte? Musíte si vzít klávesnici a myš do vedlejší galaxie a kolu odsunout na parapet.****
**** A teď už vás s těmi hvězdičkami přestanu otravovat.*****
***** Slibuju!
