Duke Nukem Forever | foto: Take-Two Interactive

Jaká je vaše nejhorší nebo nejvtipnější zkušenost s toxickými hráči?

  • 16
V návaznosti na článek, v němž jsme se věnovali způsobům, jakými chtějí herní společnosti bojovat proti tzv. toxickým hráčům, tedy těm, kteří ostatním nadávají a záměrně hru kazí, přinášíme na stejné téma anketu.

Ondřej Zach - Nejvtipnější je můj asi už více než deset let starý zážitek s boxem Fight Night na PlayStation 3, který díl nevím. Zhruba po hodině hraní jsem se pošetile rozhodl jít si zaboxovat on-line a hned jsem narazil na týpka, který měl hru v malíku. K mému překvapení se začalo z repráků po každé jeho dobré ráně ozývat „yeeaaaah bitch“, „eat thaaat bitch“ a podobně. S tou intonací to ovšem bylo spíše vtipné, než že by mě to mělo pohoršit. Jinak jsou moje zážitky vesměs stejné jako u ostatních, kteří hrají on-line přes matchmaking s cizinci. Když je někdo otravný, dávám mute, chat už ani neřeším. Většinou záleží za popularitě hry - přijde mi, že takový World of Warcraft je mnohem lepší než před lety (alespoň na serveru, kde hraju), s Overwatchem jsem nikdy moc problém neměl. Občas sice má někdo pocit, že jako jediný musí mluvit a tým „koučovat“, ale to je podle stejné šablony - když se daří, tak je to samé „good job guys“, když ne, tak „what the fuck are you doing guys“. Kdo mi ovšem vadí, jsou ti, kteří hru schválně kazí - ve většině her lze naštěstí takového blbce ze skupiny vykopnout.

Dnes již „legendární“ trolling na voice chatu při hraní World of Warcraft

Jan Lysý - Mám štěstí, protože žádnou vysloveně negativní zkušenost, která by stála za zmínku, nemám. Ve špatném slova smyslu nezapomenutelné momenty s toxickými hráči se mi zatím vyhýbaly a doufám, že tomu tak bude i v budoucnu. Vlastně jediné negativní zkušenosti, které mám s jinými hráči, jsou to, že docela často narazím během hraní Overwatche na mladší hráče, kterým zřejmě začíná mutovat hlas a kvičí do mikrofonu tak, že se člověk skoro začne těšit na stařeckou hluchotu.

NHL 18

Jan Srp - V NHL vyloženě nesnáším lidi, kterým dělá problémy dohrát patnáctiminutový zápas do konce. Jasně, když se mi z prvních dvou střel podaří dát dva laciné góly, chápu, že to pocuchá nervy. Když se mi však podaří rozdílová trefa minutu před koncem a ten druhý se ani nepokusí s tím něco dělat, tak to mě štve. Obzvláště proto, že si díky jeho odchodu nemohu vychutnat pozápasový sestřih. Nakonec jsem ale objevil skvělý způsob, jak tomu zabránit. Stačí dlouhodobě prohrávat a nikdo už mi ze zápasů neutíká.

Jan Hanáček - Já osobně jsem se s žádným podobným individuem nesetkal, ale to je dáno tím, že online hry hraju poměrně zřídka a často jen s kamarády. Navíc z těch několika onlinovek, co jsem opravdu hrál, to byly ty, které jsou všeobecně známy přátelskou komunitou. V D&D Online mi v první taverně ve městě vyskočil na stůl chlápek v zářivém brnění, řekl „Welcome, traveller!“ a daroval mi sto zlaťáků. Vyhýbám se MOBA hrám a moderním akcím, které jsou líhněmi trollů a otravů. Jejich psychologie a motivace mě ale naprosto fascinuje. Chtějí si dokazovat nadřazenost, zničit svou oblíbenou hru, nebo chtějí jen vidět svět v plamenech?

Petr Zelený -  Upřímně si nevzpomínám na jednu konkrétní věc. Ale jako dlouholetý hráč Doty mám s křiklouny, nerváky, sprosťáky a útočnými hovádky spoustu zkušeností. A protože chci hrát hlavně pro radost a nechci se zbytečně rozčilovat (toho si užiju dost jinde), tak jsem v Dotě začal hrát proti botům. Ne sám proti devíti počítačem ovládaným protivníkům, ale se čtyřmi živými hráči proti pěti botům. Sice to není takový adrenalin, ale rozhodně je to balzám na nervy. Protože i když skončím často v partě s hráči, kteří se komplexní mechanismy Doty teprve učí, nevadí mi, že se jim nedaří. Naopak jim rád poradím, pokud vím jak. A oni za to občas po skončení zápasu dají kladné hodnocení. A spokojení jsme všichni.

Michael Mlynář - Vzhledem k tomu, že je to už opravdu hodně let, tak si nejsem úplně jistý, ale docela bych i vsadil litr, že onen Ondrův zážitek se odehrál v naší tehdejší redakci, takže jsem ho sdílel přímo na místě. Anebo mi to Ondra tehdy vyprávěl tak barvitě, až si dnes myslím, že jsem byl přímo u toho. Každopádně to byl moment, kdy jsem definitivně zjistil, že všechny ty multiplayery s úplně cizími lidmi rozhodně nejsou něco, čemu bych se chtěl věnovat. Takže to byl hodně zlý zážitek. A nejvtipnější? Ten jsem zažil jen zprostředkovaně, ale kdesi odhadem taky před minimálně desti lety proběhlo internetem video, jak někdo při WoW pořád dával Dukovu hlášku „balls of steel“, až z toho jedna ženská chytala záchvaty a málem jí praskla cévka. Tomu jsme se tenkrát v redakci tuze nasmáli.